10 nejroztomilejších druhů křečků [nejoblíbenější]

Jsou malí, roztomilí a k životu toho příliš nepotřebují. Křečci mají všeobecně nálepku zvířátek ideálních pro začátečníky, nebo pro rozumnější děti, které zvládnou manipulovat s tak drobným tvorečkem. Koneckonců, pro spoustu z nás byl prvním domácím mazlíčkem právě křeček. Zatímco se v Čechách běžně chová jen hrstka druhů, reálně jich ve světě potkáme víc – obecně jde totiž o velmi rozšířené hlodavce. My pro vás ze všech křečků a křečíků z celého světa vybrali desítku těch nejroztomilejších. 

Než koupíte křečka:

Jak jsme si řekli v úvodu, na chovu křečků není nic těžkého a zvládne to i začátečník – pokud tedy mluvíme o druzích, které se u nás běžně chovají. Křečka sice snadno koupíte ve zverimexu, ale my určitě doporučujeme vyhledat chovatele, který se zaměřuje na druh, jež vám bude nejvíce vyhovovat. Nákup v zoo prodejnách může být velký risk, protože zde nikdy nemáte jistotu o původu zvířete. Nezkušený člověk může navíc snadno koupit zvířátko nemocné, či březí (v případě samiček).

Je důležité si předem rozmyslet, jaký druh křečka chcete – každý je trochu jiný, má jinou povahu a jiné nároky na chov. Vesměs mají ale několik společných rysů, jako je například jejich smysl pro čistotu (většinou si vyberou jeden roh ubikace, který využívají jako toaletu). I jídelníček bývá obdobný. Křečci jsou všežravci, v potravě tedy potřebují i živočišnou složku. Snadno však seženete hotové krmivo pro křečky, které pokryje jejich nutriční potřeby. 

1) Křeček syrský 

Tohoto křečka můžeme znát také pod názvem křeček zlatý, nebo medvědí. Právě tito roztomilí malí medvídci patří k nejčastěji chovaným druhům nejen u nás. Není divu! Kromě extrémní roztomilosti mají mnoho jiných benefitů – ke spokojenosti totiž stačí těmto drobečkům relativně málo. Základem je správné bydlení, které nemusí být úplně velké, ale zároveň by mělo respektovat potřeby křečka. Ideální ubikace nabízí možnost pokrýt dno vyšší vrstvou podestýlky, do které se křečci s oblibou zahrabávají. Jejich vášní je však i lezení a šplhání. Skleněná terária nejsou úplně nejlepší volbou zejména kvůli cirkulaci vzduchu. Skvělou volbou je naopak skleněné akvárium s drátěnou nástavbou. Příbytek je třeba doplnit o domeček, nebo jiné vhodné úkryty, kde mohou vetšinu dne prospat – jedná se o mazlíčky se soumračnou aktivitou. Křečci určitě uvítají i hračky, kterými si mohou zkrátit dlouhou chvíli a vybít trochu energie. Vybíráme vždy tak, aby se křeček nemohl o předměty poranit a aby nehrozilo nebezpečí při jejich pozření – do skupiny hlodavců se totiž křečci neřadí jen náhodou. Speciální pozornost vyžaduje výběh běhacího kolečka. Musí být dostatečně prostorné, aby nezpůsobovalo problémy s páteří a zároveň by mělo být konstruováno tak, aby nehrozil úraz. Nezapomínáme samozřejmě na pítko a misku s vodou. V případě křečků syrských musíme myslet na to, že jsou výhradně samotářští! V jedné ubikaci chováme vždy pouze jednoho jedince (s výjimkou spojení za účelem rozmnožování). Nevraživost vůči vlastnímu druhu můžeme pozorovat již u velmi mladých křečků. Mláďata se rodí 15 – 18 dnů od páření a od matky se odstavují zhruba po třech týdnech. 

2) Křečík džungarský 

Dalším velmi oblíbeným a snadno ochočitelným druhem je křečík džungarský. Ten se od křečka syrského liší svou drobnější tělesnou konstitucí i svým zbarvením. Snadno ho rozeznáte podle tmavého proužku na zádech. Tím ale rozdíly nekončí. Džungarák je totiž ideální volbou pro ty, kteří si přejí chovat pohromadě vícero jedinců, což je u předchozího druhu zcela vyloučené. Stejně jako ostatní druhy křečků, se však křečík džungarský vyznačuje nejen noční aktivitou, ale také vysokou plodností. Pokud tedy chceme chovat samici a samce pohromadě, musíme počítat s pravidelným přísunem mláďat. Ta jsou schopna se rozmnožovat již několik týdnů po narození. Březost trvá cca 20 až 22 dní, poté se rodí až 10 holých, slepých mláďat. Počet jedinců je třeba zohlednit při výběru příbytku. Zde platí podobné zásady, jako u výběru domova pro křečky syrské – i zde lze k chovu použít klec, či skleněné akvárium. V případě pořízení kovové klece musíme zkontrolovat rozestupy mezi jednotlivými tyčkami, ať máme jistotu, že se drobný křečík nedokáže protáhnout mezerami ven. Opět je ideální, vystlat dno vyšší vrstvou podestýlky. Kromě misky na krmení a pítka je vhodné, vybavit klec množstvím prolézaček, úkrytů i hraček. I tito křečci s oblibou lezou a šplhají. 

Zajímavost: samci křečíků džungarských jsou znamenití otcové. Nejen, že pomáhají s péčí o mláďata, ale dokonce samičce asistují u porodu. 

3) Křečík Roborovského 

Roboráčci, jak se těmto křečíkům zkráceně říká, jsou takoví trpaslíci křeččí říše – jedná se totiž o vůbec nejmenší zástupce křečků. I oni jsou tedy velmi oblíbení pro svou roztomilost. Je důležité, hned na začátku zmínit, že jsou tito drobci vhodnější spíše na pozorování, než na manipulaci mimo svůj příbytek. Mohou se velmi snadno vysmeknout z dlaně a umí překvapivě rychle běhat. Zejména pád z výšky se může stát křečkovi osudným. Nejsou tedy úplně ideální k malým dětem, které jim mohou nechtěně ublížit neopatrnou manipulací, nebo je upustit. Ochočit je ale lze – jsou to velmi zvídaví tvorečci, kteří si rádi přijdou pro nějakou tu dobrotu. Příbytek vybíráme opět dle obecných pravidel pro ideální křeččí bydlení. Pro tento druh křečíků se ale nejčastěji využívají skleněná akvária, protože u klasické klece hrozí, že by mohl proklouznout skrze dráty. Určitě neplatí to, že můžeme malého křečka zavřít do miniaturní klícky, nebo skleněné nádoby! Tito křečíci mají velké množství energie, kterou si s oblibou vybíjejí při pobíhání po svém domově, při hrabání nory, nebo při běhu v kolečku. Často je můžeme vidět společně dovádět – roboráci totiž patří ke druhům, které lze chovat ve skupině. I oni jsou však extrémně reprodukčně činní, tudíž své majitele zásobují množstvím mláďátek, pokud se sejdou zástupci obou pohlaví v jedné ubikaci. 

Zajímavost: přirozené zbarvení křečíka roborovského kopíruje pouštní biotop, který ve volné přírodě obývá. Typická je pro ně světlá, písková barva, bílé břicho a čumáček. Vyznačují se také dlouhými hmatovými vousky a osrstěnými chodidly. 

4) Křečík Campbellův

Tento druh křečka si můžete relativně snadno poplést s Křečíkem džungarským, což je důsledkem jejich blízké příbuznosti. Rozeznat je ale můžete hned podle několika rozdílů – křečík campbellův může například působit o něco kulatěji, když se na něj díváme ze shora. Z tohoto úhlu je také dobře vidět rozdíl v šířce proužku, který mají oba druhy podél zad. Křečík campbellův má tento proužek o něco tenčí. Oči jsou umístěné níže u čumáčku, ouška jsou více do špičky. Camblelláček má také vícero barevných variací. Narozdíl od křečíka džungarského však tento druh na zimu nezesvětlá a barva srsti je tedy po celý rok stejná. Hlavní rozdíly najdeme zejména v povaze, i v některých specifikách chovu. Křečík campbellův má někdy pověst agresora, ale ve skutečnosti je pouze více teritoriální. Nemá zrovna v oblibě, když se mu narušuje klid v úkrytu, nebo když má chovatel tendenci sahat do domečku. Pokud respektujeme tuto vlastnost, neměl by se křečík projevovat agresivně. Agresivní není ani vůči vlastnímu druhu, tak obvykle není problém chovat více jedinců pohromadě. Nedoporučuje se ale chovat trvale společně pár, protože by docházelo k nepřetržitému plození mláďat, což by bylo pro samičku velmi vyčerpávající. I přes to že samec s péčí o mláďata pomáhá. Ubikaci opět zařizujeme dle obecných zásad pro křeččí bydlení. Od ostatních druhů se křečík campbellův liší svými speciálními potřebami v oblasti krmení, protože trpí na cukrovku. Potřebuje tedy stálou dietní stravu bez ovoce, piškotů a kaloricky bohatých semen. Sehnat tento druh křečíka může být trochu oříšek, protože chovatelů není úplně mnoho. Zájemci tedy často řeší koupi importem ze zahraničí. 

Zajímavost: dorozumívání těchto křečků doprovází specifické pištění, které může znít jako předehra k šarvátce. Ve skutečnosti jde ale o normální způsob upevňování hierarchie. Určitě však doporučujeme umístit ubikaci mimo ložnici, jinak by vás hlasové projevy křečíků mohly rušit. Jsou totiž nejaktivnější hlavně v noci. 

5) Křečík čínský (dauský/daurský)

Tento druh křečíka se od těch, které jsme již zmínili, na první pohled liší. Křečík čínský se totiž řadí k dlouhoocasým druhům křečků. Zdobí ho tedy delší ocásek, díky kterému připomíná spíše myš. K tomu přispívá protáhlé tělo i hlava a výrazné černé oči. V přírodě se vyskytují ve zbarvení aguti, ale již byly vyšlechtěny také jiné varianty. Přes záda tohoto křečíka se táhne  „úhoří“ proužek, o kterém jsme psali ve spojitosti s křečíky džungarskými a campbellovými. S nimi má společnou zejména aktivní povahu – s velkou oblibou šplhají, k čemuž jim pomáhá tvar těla i ocásek. Jejich přirozenost zahrnuje také hrabání a hloubení nor. Ubikaci je tedy určitě přizpůsobit těmto jejich vášním. Naopak si nemusíte lámat hlavu nad otázkou, kolik jedinců pořídit, protože se jedná o druh velmi agresivní ostatním křečíkům. O to více jsou však přátelští k lidem a není tedy problém je ochočit. Bohužel se v našich končinách nenajde příliš chovatelů, takže může být trochu problém tohoto křečíka sehnat. Odchov bývá trochu problematický, vzhledem k  vzájemné nesnášenlivosti. I seznamování samce se samicí se může dost ošklivě zvrhnout. 

Zajímavost: u křečíka čínského není problém rozeznat pohlaví, protože varlata samců někdy dosahují i třetiny velikosti samotného křečka. 

6) Křeček kaktusový 

Další zástupce křečků také patří k dlouhoocasým druhům. Dlouhý holý ocásek a velké uši přispívají k tomu, že jej lidé běžně považují za myš. Tento Křeček pochází z jižní oblasti severní Ameriky a severu Mexika. Jak druhové jméno napovídá, rád se pohybuje v pouštních oblastech, kde rostou kaktusy. S oblibou však vyhledává i zemědělské oblasti v podobě polí a sadů, kde nemá nouzi o potravu. Tu tvoří to, co nabízí místní vegetace – zejména semena, oříšky, plody, květy, zelená vegetace a hmyz. Křeček kaktusový má soumračnou aktivitu, den tedy obvykle tráví v hnízdě v podzemních chodbičkách, které hloubí. Žije samotářsky, ale  vyhledává protějšek kvůli rozmnožování – to probíhá během celého roku. Samice mívá obvykle maximálně čtyři vrhy ročně, počet mláďat se pohybuje mezi jedním až čtyřmi jedinci. Mláďata přichází na svět slepá, s uzavřenýma ušima. Ta se však rozlepí již den po porodu. Oči svou funkci začínají plnit až později. 

Křeček kaktusový je využíván jako laboratorní zvíře. Zkušenosti s jeho chovem má i Plzeňská Zoologická zahrada. Údajně jsou tito křečci plaší, ale koušou velmi zřídka. V případě ohrožení vydávají pronikavý, pískavý zvuk. Dokáží také celkem rychle utíkat (v laboratoři byla naměřena rychlost 21,1 km/h).

Zajímavost: Křeček kaktusový si umí navodit stav strnulosti, kterým reaguje na nedostatek potravy, či tekutin, které v poněkud nehostinných podmínkách mohou někdy nastat. 

7) Křečík tibetský 

Pokud by chtěl někdo spatřit tohoto křečíka v jeho přirozeném prostředí, měl by být trénovaný a dobře vybavený na horské túry. Domov křečíků šedých se totiž rozprostírá v údolích ve stínu majestátní střechy světa. Pokud máme být konkrétní, žije na tibetské náhorní plošině, ve výšce 3400 až 3900 metrů nad mořem. Obývá zejména křovinatá údolí, a horské stepi, kde si hloubí nory, s postranními chodbičkami. Některé slouží jako pomyslné ložnice a jiné jako spižírny. Živí se tím, co najde, tedy různými druhy rostlin, semeny, nebo hmyzem. Oproti ostatním druhům křečků je tento druh aktivní ve dne i v noci. Období rozmnožování probíhá od května do srpna. Vrhy bývají relativně početné – rodí se až deset mláďat. Ve své domovině mají spoustu přirozených nepřátel. 

8) Křečík Eversmannův 

Tohoto krasavce by jste v našich chovech hledali velmi obtížně. Bohužel se na území Evropy vyskytuje spíše v zoologických zahradách, nebo u hrstky soukromých chovatelů. Původní domov křečíka Eversmannova se nachází na území Kazachstánu, Ruska a Číny, kde nejčastěji obývá stepi a polopouště. Výskyt v blízkosti lidských obydlí však není výjimkou. Křečíci žijí samotářsky ve vlastních teritoriích a setkávají se pouze za účelem páření. Z toho vyplývá, že v zajetí není vhodné držet dva jedince ve stejné ubikaci. Ve volné přírodě hloubí tito křečíci poměrně hluboké nory, čemuž musí každý chovatel přizpůsobit chovné zařízení. Strava volně žijících křečíků je velmi rozmanitá a kromě semen, či rostlin, nepohrdnou hmyzem nebo ještěrkami. Občas do jídelníčku zařadí i mláďata jiných hlodavců, popřípadě ptáků. Křečík Eversmannův má 2 až 4 vrhy ročně v závislosti na tom, v jaké oblasti samice žije. Rodí se obvykle 4 – 6 mláďat. Srst dospělých jedinců má hnědou barvu, se kterou kontrastuje světlé zbarvení v dolní části těla. 

Zajímavost: v zimním období tento křečík nepřechází do zimního spánku, ale pouze výrazně snižuje svou aktivitu. 

9) Křeček huňatoocasý 

Spoustu lidí by si tohoto křečka snadno spletlo s potkanem. Ostatně i v Severní Americe, kde se tento druh vyskytuje, jej nazývají bushy tailed woodrat – volně přeloženo jako lesní krysa s osrstěným ocasem. Ve skutečnosti se však jedná o jednoho z největších zástupců křečků, kterého spolehlivě poznáte podle huňatého ocasu, podobného tomu veverčímu. S veverkou má křeček huňatoocasý společnou zálibu v podobě šplhání po stromech (k čemuž má přizpůsobené i tlapky s drápky), v jejichž dutinách si často staví hnízda. Ty můžeme najít i ve skalních puklinách, nebo jeskyních. Typické je i vytváření spižíren, které tento křeček využívá zejména v zimním období, protože se neukládá k zimnímu spánku. Tento druh křečka patří k těm teritoriálním, tudíž vyhledává kontakt pouze kvůli rozmnožování v období od května do srpna. Samice mají jeden až dva vrhy za rok a po březosti trvající pět týdnů rodí dva až šest mláďat. Obvykle jsou však mláďata tři. Zajímavé je, že samci opouští matku relativně brzy, zatímco samičky zůstávají matce dál nablízku a mají možnost využívat její spižírnu. Co se týče stravy, skládá se z rostlin, hub, ořechů, semen i hmyzu. Další zajímavostí je schopnost těchto křečků, bez újmy konzumovat některé druhy jedovatých rostlin. Jako většina ostatních křečků, je také Křeček huňatoocasý aktivní v noci. 

Zajímavost: tento křeček má ve své domovině přezdívku kleptoman. S velkou oblibou totiž sbírá především lesklé a třpytivé předměty, které si ukládá do svých skrýší. Velmi si tedy libuje v blízkosti lidských obydlí, odkud ve chvilce nepozornosti odnáší nejrůznější poklady. 

10) Křeček polní 

O tomto křečkovi jste již možná slyšeli. Čas od času se o něm mluví v našich médiích ve spojitosti s tím, že překazil plánovanou výstavbu dálnice. Jak to tak malé zvíře dokázalo? V podstatě velmi snadno – křeček polní je totiž kriticky ohroženým druhem, který žije i u nás. Ochránci přírody tedy zuby nehty brání tomu, aby se stavbou narušovalo území, kde tito hlodavci žijí. Bohužel jej stále spoustu lidí považuje za škodnou, nebo si ho díky jeho velikosti pletou například se syslem (jedná se totiž o jeden z největších druhů křečků). Od sysla jej však odlišuje zejména velmi pestré zbarvení srsti. Jedná se o samotářská zvířata, která přes den spí v hlubokých norách a po setmění podnikají výpravu za potravou. Živí se semeny, travinami, či plodinami, které objeví na poli. Živočišnou složku jídelníčku tvoří hmyz, larvy, či dokonce mláďata ptáků. S ostatními jedinci se setkávají pouze za účelem rozmnožování. Samička mívá dva až tři vrhy za rok a rodí 6 až 18 holých a slepých mláďat. Křečka polního ve zverimexu nezakoupíte. Protože se jedná o zákonem chráněného živočicha, je jeho odběr z přírody trestný. V různých diskuzích se však můžete dočíst, že lidé našli osiřelé mládě, které si místo odevzdání do záchranné stanice nechali. To je samozřejmě špatně nejen z důvodu porušení zákona, ale také kvůli napodobení přirozených podmínek, kterých v klasické kleci na křečky rozhodně nedocílíte. Tito křečci navíc bývají plašší a v případě pocitu ohrožení neváhají kousnout. 

Zajímavost: Křeček polní se může chlubit velmi prostornými lícními torbami, které slouží nejen jako mobilní spižírna, ale po nafouknutí je křečci také využívají k zastrašení nepřítele. 

Video

Zdroj

1, 2, 3