Pes má 42 zubů. O deset víc než vy

Galerie fotek: Pes má 42 zubů. O deset víc než vy

1 / 3

Čtyřicet dva kousků vybavení

Kdyby si veterinář psal psí chrup do tabulky, vypadal by takhle: 12 řezáků, 4 špičáky, 16 třenových zubů a 10 stoliček. Člověk má 8 řezáků, 4 špičáky, 8 třenových zubů a 12 stoliček.

Rozdíl je tedy hlavně v zadní části tlamy. Pes má v každé čtvrtině čelisti čtyři třenové zuby, my jen dva. Zato my máme víc stoliček, širokých plochých zubů, které drtí jídlo jako mlýnské kameny. To dává smysl: náš předek žvýkal hlízy, ořechy a plody. Psí předek, vlk, potřeboval něco jiného.

Zajímavé je, že pes je vlastně blíž „originálu“ než my. Raní placentální savci měli v ústech 44 zubů. Pes za miliony let evoluce přišel jen o dva, horní třetí stoličky. Člověk jich ztratil dvanáct.

Štěňata začínají s 28 mléčnými zuby. Nemají žádné mléčné stoličky, ty přicházejí až s trvalým chrupem. Výměna probíhá zhruba mezi třetím a sedmým měsícem věku, což je to období, kdy majitelé nacházejí na koberci drobné zoubky a štěně ohryzává nohy od stolu.

Nůžky v tlamě

Nejdůležitějším psím nástrojem nejsou špičáky, jak by se mohlo zdát. Jsou to takzvané trháky, anglicky carnassial teeth. Jde o horní čtvrtý třenový zub a dolní první stoličku. Když pes zavře tlamu, tyhle dva zuby se o sebe otřou jako ostří nůžek a přestřihnou maso nebo šlachu.

Proto pes nežvýká tak, jak žvýkáme my. Čelist se mu skoro nehýbe do stran, jen nahoru a dolů. Sousto ustřihne, párkrát skousne a polkne. Kdo někdy viděl labradora „vyřídit“ misku granulí za dvanáct sekund, ví, o čem je řeč.

Psí zuby jsou navíc kuželovité a mezi nimi bývají mezery. Psí sliny jsou zásaditější než lidské a pes v potravě obvykle nedostává tolik cukru. Výsledek? Zubní kaz, metla lidských chrupů, je u psů vzácnost. Kanadský veterinární zubař Fraser Hale prošel záznamy 435 psů ze své specializované praxe a kaz našel jen u 23 z nich, tedy u 5,3 procenta.

Jenže to je jen polovina příběhu.

Kaz ne, parodontitida ano

Tím, co psy skutečně trápí, je parodontóza, přesněji onemocnění závěsného aparátu zubu. Začíná nenápadně: na zubech se usadí bakteriální povlak, z něj vznikne zubní kámen, dáseň zčervená a oteče. Tomu se říká gingivitida a dá se ještě vrátit. Když se nic nedělá, zánět se zavrtá hlouběji, rozpouští kost a vazy, které drží zub v čelisti, a zuby se začnou viklat. Tahle fáze, parodontitida, už vratná není.

Kolik psů tím trpí, záleží na tom, koho a jak se ptáte. Tým Dana O'Neilla z londýnské Royal Veterinary College prošel v roce 2021 záznamy přes 22 tisíc psů z britských veterinárních ordinací. Za jediný rok měl diagnózu parodontálního onemocnění každý osmý pes, přesně 12,5 procenta. A to je podle samotných autorů spíš podhodnocené číslo, protože se počítalo jen to, co veterinář do karty skutečně zapsal.

Americká studie Corrin Wallisové z výzkumného institutu Waltham, která ve stejném roce prošla přes tři miliony záznamů z klinik Banfield, došla k 18,2 procenta. Česká data jsou ještě drsnější. Michal Kyllar a Kirsty Witterová už v roce 2005 v časopise Veterinární medicína popsali, že ze 408 psů vyšetřených v jedné české městské veterinární nemocnici mělo nějakou změnu na zubech 348 zvířat. To je 85 procent.

Zatím nejčerstvější číslo přišlo letos v červnu. Alex Jemmett z institutu Waltham publikoval v Journal of Small Animal Practice analýzu dotazníků od majitelů víc než 12 tisíc psů z USA a Kanady. Parodontální onemocnění tam mělo 50,5 procenta psů. Víc než polovina.

Proč to odnášejí malí psi

Ve všech velkých studiích se opakuje jedna věc: čím menší pes, tím horší zuby. Podle britských dat mají psi do deseti kilogramů trojnásobné riziko oproti psům vážícím 30 až 40 kilogramů. Wallisová popsala, že extra malá plemena pod 6,5 kilogramu jsou diagnostikována až pětkrát častěji než obří plemena. Na špičce britského žebříčku stojí toy pudl s téměř čtyřnásobným rizikem oproti křížencům, následovaný King Charles španěly a kavalíry.

Únorová japonská studie pojišťovny Anicom, která pracovala s daty téměř 690 tisíc pojištěných psů, ukázala totéž: trpasličí a malá plemena začínají s více než trojnásobným rizikem oproti obřím psům. S každým rokem věku pak šance na pojistnou událost kvůli zubům roste zhruba o 13 procent.

Vysvětlení je čistě mechanické. Jorkšír má stejných 42 zubů jako doga. Jenže se mu musí vejít do čelisti, která je mnohonásobně menší. Zuby malých psů jsou vzhledem k velikosti tlamy nepoměrně velké, tlačí se na sebe a mezi nimi vznikají kapsy, kde se drží jídlo a bakterie. Pod kořeny přitom mají méně kosti, takže stačí menší úbytek a zub se uvolní.

„Psi velkých a středních plemen mají takzvanou samočisticí schopnost v dutině ústní,“ vysvětlil pro CNN Prima News veterinární stomatolog Zbyněk Lonský. U malých a trpasličích plemen tahle výhoda chybí a u krátkolebých plemen, jako jsou mopsové nebo buldočci, je situace ještě horší, protože se jim zuby do zkrácené čelisti doslova nevejdou.

Jedna výjimka stojí za zmínku. V americké studii měl nejvyšší výskyt parodontálního onemocnění chrt, tedy velký pes. Postiženo bylo 38,7 procenta chrtů. Proč zrovna oni, veterináři zatím přesně nevědí.

Fenka, která nedá sáhnout na tlamu

Jak to vypadá v praxi, ukazuje příběh fenky Kesi. Pražský krysařík se do péče dočasné opatrovnice Jany Zapletalové z organizace Dočasky De De dostal v devíti letech. Původní majitelé jí zuby neřešili, kámen se jí tvořil rychle a do nového domova dorazila s bolavou tlamou. Na zuby si dodnes nenechá sáhnout, a tak každé čištění musí probíhat v celkové anestezii. A to přesto, že je Kesi srdeční pacientka. Riziko, které představuje neléčená infekce v puse, je podle veterinářů větší.

Lonský popisuje těžkou parodontitidu bez obalu: „Jedná se vlastně o zhnisanou otevřenou ránu v dutině ústní.“ U zanedbaných psů pak často nezbývá než takzvaná multiextrakce, tedy vytržení téměř všech zubů. „Což není ideální, ale určitě je to lepší,“ dodává. Pes bez zubů se mimochodem obvykle nají bez problémů, jen musí dostávat měkčí stravu.

Zajímavý detail přinesla i nová kanadsko americká studie: majitelé psů s nemocnými zuby je častěji popisovali jako bojácné, stresované nebo bez energie. Psi s parodontitidou také častěji nesnesli, když jim někdo sahal na hlavu. Zubní bolest se u psa neprojeví nářkem. Projeví se tím, že se pes stáhne.

Co s tím má společného srdce

Často se opakuje, že zkažené psí zuby „jdou na srdce“. Odkud to tvrzení pochází? Nejčastěji se cituje studie Larryho Glickmana z Purdueovy univerzity z roku 2009. Jeho tým porovnal téměř 60 tisíc psů s parodontálním onemocněním s podobným počtem psů se zdravými dásněmi. U psů bez onemocnění dásní dostalo diagnózu městnavého srdečního selhání 0,43 procenta zvířat, u psů s nejtěžším stupněm 1,9 procenta. U zánětu srdeční nitroblány, endokarditidy, byl rozdíl ještě výraznější.

Glickman o dva roky později popsal podobnou souvislost i s chronickým onemocněním ledvin. Je ale fér říct, že jde o pozorovací studie. Dokazují souvislost, ne příčinu, a část odborníků jim vyčítá metodické nedostatky. Že bakterie z hnisající dásně proniká do krve, je ovšem jisté. Jak velký podíl má na nemocech srdce a ledvin, věda ještě dořešuje.

Kartáček, nebo pamlsek?

Teď ta nepříjemná část. Nejlépe funguje to, co nejvíc obtěžuje: kartáček.

Colin Harvey z Pensylvánské univerzity v roce 2015 rozdělil bígly do skupin podle toho, jak často jim ošetřovatelé čistili zuby: denně, obden, jednou týdně a jednou za dva týdny. Po 28 dnech bylo jasné, že čím častěji, tím lépe. Autoři doporučili čistit denně. Podobný výsledek přinesla v roce 2021 studie Univerzity v Bristolu na závodních chrtech. Týdenní čištění sice snížilo množství zubního kamene, ale zánět dásní zmírnilo jen čištění každodenní.

A co dentální pamlsky a speciální granule? Britští veterináři Allan, Adams a Johnston je porovnali přímo s kartáčkem v pokusu, který mimochodem financoval televizní pořad BBC Trust Me, I'm a Vet. Psi rozdělení do tří skupin dostávali šest týdnů buď denně vyčištěné zuby, nebo jeden dentální pamlsek denně, nebo dentální dietu. Kartáček vyhrál s přehledem. Pamlsky a dieta mezi sebou rozdíl neměly a jejich výsledky se navíc pes od psa hodně lišily.

Pamlsky tedy nejsou k ničemu, jen nejsou náhradou. Studie byla malá, do vyhodnocení se dostalo 22 psů, ale zapadá do širšího obrazu: mechanické setření povlaku nic jiného nenahradí.

V praxi to znamená pár věcí:

• Začněte u štěněte. Pes, který odmala zná kartáček a prst v tlamě, ho v dospělosti snáší bez dramat. Kesi je příkladem opaku.
• Používejte psí pastu. Lidská obsahuje fluor a pěnidla, které pes spolkne. Psí pasty bývají ochucené masem nebo drůbeží.
• Malá plemena kontrolujte častěji. Jorkšír, čivava, toy pudl nebo maltézák potřebují pozornost dřív než labrador.
• Hlídejte varovné signály. Zápach z tlamy, žlutohnědý povlak u dásní, krvácení, kousání jen na jedné straně nebo pes, který najednou nechce, abyste mu sahali na hlavu.
• Nebojte se narkózy víc, než je třeba. Opravdové ošetření pod dásní se bez anestezie udělat nedá. „Lidé se ošetření v anestezii velmi brání,“ říká Lonský. Odložené ošetření ale obvykle znamená víc vytržených zubů.

Pes má o deset zubů víc než vy. Na rozdíl od vás si je ale sám nevyčistí, k zubaři se neobjedná a bolest vám nepostěžuje. To všechno zůstává na vás.