Proč se psi často podobají svým majitelům víc, než bychom čekali

Galerie fotek: Proč se psi často podobají svým majitelům víc, než bychom čekali

1 / 5

Lidé přiřadili čistokrevné psy k majitelům už podle fotografií

Psychologové Michael Roy a Nicholas Christenfeld vyfotografovali 45 psů a jejich majitelů, každého zvlášť. Hodnotitelé následně viděli jednoho člověka, jeho psa a jiného psa. Jejich úkolem bylo určit správnou dvojici.

Společná fotografie tedy nemohla napovědět vodítkem, vzájemnou reakcí ani prostředím. Rozhodoval pouze vzhled člověka a zvířete. Záleželo také na původu psa. Pozorovatelé dokázali správně přiřazovat majitele k čistokrevným psům, zatímco u kříženců se prokazatelný výsledek neobjevil.

Autoři zároveň nezjistili, že by se lidé řídili jednoduchým pravidlem, například podobnou velikostí nebo množstvím vlasů a srsti. Vjem podobnosti tak zřejmě vznikal spojením více rysů, nikoli podle jediného nápadného znaku. Studie Roye a Christenfelda v databázi PubMed

Když na snímcích zakryli oči, lidé podobnost poznávali hůř

Pozdější experiment se pokusil zjistit, která část obličeje dojem podobnosti vytváří. Účastníci porovnávali sady fotografií skutečných dvojic se sadami, v nichž byli psi a lidé spojeni náhodně. Když viděli celé obličeje, zhruba dvě třetiny až tři čtvrtiny účastníků označily za podobnější skutečné dvojice.

Obdobný výsledek přinesly snímky, na nichž zůstala viditelná pouze oblast očí. Když však výzkumníci zakryli oči psům nebo jejich majitelům, úspěšnost klesla přibližně k náhodným 50 procentům.

To neznamená, že lidské a psí oči mají stejný tvar. Experiment pouze ukázal, že oblast očí nese podstatnou část dojmu, podle něhož lidé dvojice posuzují. Přesný znak ani mechanismus rozhodování neurčil. Studie o podobnosti v oblasti očí v časopise Anthrozoös

Dvojice, které spolu žily déle, si nebyly nápadně podobnější

Kdyby si pes a člověk byli stále podobnější společným životem, měly by být dlouholeté dvojice rozpoznatelné snáze. Roy a Christenfeld však žádnou souvislost mezi délkou soužití a úspěšností přiřazení nenašli. Jejich výsledky proto nepodpořily hypotézu o postupném sbližování vzhledu.

Rozdíl mezi čistokrevnými psy a kříženci odpovídá spíše možnosti, že lidé už při pořizování upřednostní psa, jehož vzhled jim připadá povědomý. U čistokrevného psa lze navíc jeho budoucí tělesné rysy obvykle předvídat lépe než u křížence. Takto výsledky fotografických studií shrnuje také odborný přehled faktorů ovlivňujících výběr psa.

Stále jde ale o výklad, nikoli přímý záznam motivace majitelů. Pokusy doložily, že cizí lidé umějí některé majitele a psy spojit podle vzhledu. Neprokázaly, že si člověk vědomě vybírá psa podobného sobě, ani neurčily jedinou příčinu této shody.