Svatý Martin přijede na bílém koni. Odkud ta pranostika

Galerie fotek: Svatý Martin přijede na bílém koni. Odkud ta pranostika

1 / 3

Voják, plášť a kůň, o kterém legenda mlčí

Martin se narodil kolem roku 316 v Savárii, dnešním maďarském Szombathely. Otec byl římský důstojník, a tak syn v patnácti letech skončil v armádě, v jezdectvu. Někdy ve třicátých letech čtvrtého století, za kruté zimy u brány francouzského Amiens, potkal polonahého žebráka. Vytáhl meč, rozťal svůj vojenský plášť a půlku mu dal. V noci se mu prý zjevil Kristus oblečený právě do té poloviny pláště.

Později z armády odešel, založil klášter u Poitiers a v roce 371 nebo 372 se proti své vůli stal biskupem v Tours. Podle legendy se před volbou schovával v husím chlívku a husy ho kejháním prozradily. Proto podle lidového vtipu „na svatého Martina pláče husí rodina“. Zemřel 8. listopadu 397 a 11. listopadu byl pohřben. Proto slavíme právě tento den.

Teď ta zajímavost. Martinův životopis sepsal jeho současník a obdivovatel Sulpicius Severus ještě na konci čtvrtého století. Scénu s pláštěm popisuje podrobně. O koni ale neříká nic. V nizozemské knize o světcích to autoři shrnují stroze: Martin na obrazech téměř vždy sedí na koni, „ačkoli text Sulpicia Severa o tomto detailu nic nesděluje“.

Kůň se do příběhu dostal přes malíře a sochaře. Jezdec, který se sklání k žebrákovi, byl prostě silný obraz. A v německých zemích pak Martin na bělouši vede dětské lampionové průvody dodnes.

Mimochodem, ten plášť má ještě jednu dohru. Polovinu, která Martinovi zůstala, prý uchovávali francouzští králové jako relikvii a nosili ji do bitev. Latinsky se plášť řekne cappa, místo, kde se uchovával, cappella a kněz, který ho hlídal, cappellanus. Odtud podle tradice máme slova kaple a kaplan. Jazykový vývoj je jistý, souvislost přímo s Martinovým pláštěm je spíš krásná historka. Sám Sulpicius totiž plášť nazývá chlamys, ne cappa.

Brůna, ne bělouš

Zpátky k pranostice. Meteorolog Jan Munzar, který se pranostikami zabýval desítky let a sepsal o nich knihu Medardova kápě, hledal, odkud se Martinův kůň vzal. V Partliciově kalendáři z roku 1617 ho nenašel. Ve sbírce Antonína Strnada z konce osmnáctého století také ne. První tištěný doklad podle něj přinesl až František Ladislav Čelakovský ve svém Mudrosloví z roku 1852: „Sv. Martin rád jezdí na brůně.“

Vavákův zápis z roku 1804 ovšem ukazuje, že na venkově se to říkalo už o půl století dřív. Pranostiky žily v hospodách a na návsích dlouho předtím, než je někdo vytiskl.

Co je ale brůna? Tady se odborníci neshodnou úplně. Mnoho lidí si podle zvuku vybaví německé braun, tedy hnědou. Ústav pro jazyk český tuhle stopu odmítá. Podle Machkova etymologického slovníku slovo pochází ze zaniklého přídavného jména broný, které označovalo plavou, světlou barvu zrajícího obilí. Teprve později se přeneslo na plavého koně a nakonec na bělouše. Slovník spisovného jazyka českého uvádí brůnu jako zastaralé básnické slovo pro bílého koně a jako příklad dává právě „sv. Martin přijel na brůně“. Brůnou byl ostatně i Horymírův Šemík. Ve staré češtině navíc existovalo slovo bronec pro člověka s nápadně světlými vlasy a pletí.

Brůna tedy nejspíš byla světlá, ale ne nutně sněhově bílá. A to je pro pranostiku o sněhu docela podstatné.

Bílý kůň se v tištěné podobě objevuje až v roce 1896, ve sbírce slovenských přísloví Adolfa Petra Zátureckého. Tam Martin přijíždí „na bielom koni“, případně „na sivkovi“, tedy na šedém. Někteří autoři z toho usuzují, že sousloví k nám doputovalo ze Slovenska. Podobné průpovídky ale znají i Němci a Rakušané. V salcburském kalendáři stojí: „St. Martin kommt nach alter Sitten gern auf einem Schimmel geritten“, tedy svatý Martin podle starého zvyku rád přijíždí na bělouši. Vysvětlivka je hned u toho: se sněhem.

Lidová fantazie si s barvami pohrála i dál. Na šedém koni má Martin přivézt mlhu a střídavou zimu, na žlutém tuhou a suchou. A kdo by chtěl rým, má ho: „Přijede-li Martin na bílém koni, metelice za metelicí se honí.“

Jak často opravdu přijede

Tolik k historii. Funguje to? Klimatolog Jozef Pecho zpracoval data z přibližně dvaceti českých stanic za roky 1961 až 2015. Sněžilo 11. listopadu průměrně ve 12,4 procenta případů, tedy zhruba jednou za osm let. V Praze kolem devíti procent, na Milešovce přes patnáct. Souvislá sněhová pokrývka ležela na Martina jen v pěti až šesti procentech případů, v Praze asi ve třech. Na stanicích Kopisty a Doksany za celých pětapadesát let ani jednou.

Podle Českého hydrometeorologického ústavu nenapadla v pražském Klementinu za posledních šedesát let na Martina souvislá sněhová pokrývka ani jednou. V okrajových částech Prahy se to stalo čtyřikrát, na vrcholcích hor ve čtyřiadvaceti letech. Od roku 1990 byl v polohách kolem 350 metrů nad mořem na Martina sníh pouze čtyřikrát.

Za desetiletí 2012 až 2021 sněžilo na svatého Martina v letech 2013, 2016, 2017 a 2019. Jenže pod šest set metrů jen jednou, v roce 2016. Tehdy ležel centimetr až dva i v Praze, na Suchdole, v Ruzyni nebo na Libuši. Na Luční boudě v Krkonoších napadlo dvacet centimetrů. Ostatní roky si bílého koně užily nanejvýš hřebeny hor. Munzar si ostatně poznamenal, že naposledy přišel opravdu první sníh přímo na Martina v roce 1983, a to jen v horách a na severu republiky.

Sníh ve vyšších polohách přitom není výjimkou. Na horách je šance kolem čtyřiceti procent. První sněžení v nížinách obvykle přichází mezi 11. a 20. listopadem, někdy až koncem měsíce. Souvislá pokrývka se v nížinách průměrně tvoří až v první polovině prosince.

Proč to lidé vůbec říkali

Pranostika tedy není předpověď na konkrétní den. Je to spíš kalendářní značka. Kolem Martina končil hospodářský rok. Čeledíni a děvečky dostávali mzdu a mohli měnit službu, pole byla sklizená, víno vykvašené, husy vykrmené. Den po Martinovi začínal šestitýdenní předvánoční půst. Martin byl hranice mezi podzimem a zimou a lidé k té hranici přišpendlili to, co začínalo přicházet: první sníh.

A ještě něco. Meteorologové mluví o martinsko-kateřinském období, zhruba od 10. do 27. listopadu, kdy se zvyšuje pravděpodobnost prvního výraznějšího vpádu studeného vzduchu od severu. Ve statistice to není žádný ostrý zlom, ale zkušenost generací, že „někdy kolem Martina“ začne poletovat, má reálný základ. Jen to „kolem“ je v pranostice schované.

Zábavné je, že Vavák si v roce 1804 do pamětí poznamenal právě výjimku. Brůna nepřijela, pršelo. Lidé si pranostiky pamatují, i když nevyjdou. Možná právě proto.

Kůň je čím dál vzácnější

Dnes navíc hraje roli klima. Meteorolog Michal Žák z ČHMÚ upozorňuje, že spolehlivost pranostik klesá, protože se mění cirkulace atmosféry. Týká se to ledových mužů i Medarda a Martin není výjimka. Krátké ochlazení se sněhem přijít může, ale „na dlouhé sněhové období, kdy by ležel sníh třeba i měsíc v kuse, to už příliš nevypadá“, říká Žák. Podle práce studenta Masarykovy univerzity, kterou ČHMÚ citoval, ubylo v Česku v průměru patnáct dní se sněhovou pokrývkou. Nejvíc na horách, kde je to zhruba sedm dní za deset let.

A letos? Meteocentrum už 3. listopadu napsalo jasně: „Martin tedy letos určitě nepřinese do Česka sníh.“ Po chladném víkendu se má přes střední Evropu natlačit západní proudění s oblačností a deštěm a právě kolem středy 11. listopadu mohou teploty vystoupat až k patnácti stupňům. Pršet má i na horách.

Martin tedy letos zase přijede na brůně, která má k bělouši daleko. Pro takový případ ale lidová moudrost myslela dopředu: „Martin a Kateřina na blátě, Vánoce na ledě.“ Jestli tahle platí lépe, uvidíme za šest týdnů. Do té doby zbývá husa a svatomartinské víno. Láhve se tradičně otevírají 11. listopadu v 11 hodin 11 minut a na sníh čekat nemusí.