Osmáci potřebují kamarády a hodně hrabání

Galerie fotek: Osmáci potřebují kamarády a hodně hrabání

1 / 3

Kopou spolu, i když to nemusí být výhodnější

Ebensperger se spolu s fyziologem Franciscem Bozinovicem z Papežské katolické univerzity v Santiagu jednou zeptal docela prosté otázky: žijí osmáci ve skupinách proto, že se ve více lidech lépe kope? Do velkého terária napěchovali přírodní hlínu a pozorovali, jak hrabou osamělá zvířata a jak trojice.

Výsledek byl zajímavější, než čekali. Osmáci ve skupině nekopali méně ani kratší dobu než samotáři. Žádné ulévání se tedy nekonalo. Jenže každý z nich za stejnou dobu odstranil víc zeminy, kopali na stejných místech a sami od sebe se seřadili do zmíněných řetězů. Autoři z toho vyvodili, že společné kopání není důvodem, proč osmáci žijí pohromadě. Je spíš bonusem, který jim skupinový život přináší.

Jiná studie z Bozinovicovy laboratoře změřila, kolik je hrabání stojí. Energetické náklady jsou podobné nebo dokonce vyšší než u stejně velkých hlodavců, kteří tráví pod zemí mnohem víc času. Osmák je přitom „jen" polopodzemní tvor, přes den se pohybuje venku. Že do kopání investuje tolik energie, napovídá, jak zásadní je to pro něj činnost.

Školka, kde kojí každá

Skupina osmáků není jen parta, která spolu bydlí. Samice v jedné noře se starají o mláďata společně a příbuzné samice kojí i cizí potomky. V jednom laboratorním pozorování mělo pět ze šesti kojících samic na struku mládě, které nebylo jejich. Mláďata ve skupinách tráví méně času o samotě a víc času v péči nějaké kojící samice než mláďata osamělých matek. Podle pozorování z laboratoře i z přírody se k mláďatům tulí a krmí je i samci.

K tomu přidejte bohatý „jazyk". Studie z roku 2007 v odborném časopise Bioacoustics rozebrala 3 535 nahraných zvuků osmáků a rozlišila 15 různých typů hlasových projevů. Jejich použití se mění podle ročního období i situace, což podle autorky odpovídá složité sociální hierarchii. Osmáci si dávají vědět o dravcích varovnými signály, zdraví se a mláďata první týden života používají dva vlastní typy pískání, kterými si říkají o péči.

Důležitou společenskou událostí je i prachová lázeň. Skupina si oblíbená místa pro válení v prachu značí močí a pachem z řitních žláz. Díky tomu se členové poznají podle čichu a sousedé vědí, kde začíná cizí území. Pro osmáka je tedy písková koupel zároveň hygiena, komunikace i rodinný erb.

Co se stane, když osmák vyrůstá bez rodiny

Právě tahle silná sociální vazba udělala z osmáků oblíbený model pro neurovědce. Tým neurobioložky Kathariny Braunové z Magdeburgu léta zkoumal, co s mozkem mláďat udělá opakované oddělování od rodičů v prvních třech týdnech života. Mláďata přitom slyšela a cítila sourozence, jen k nim nemohli rodiče. Výsledkem byly měřitelné změny v počtu a typu synapsí v přední cingulární kůře a v dalších oblastech, které souvisejí s emocemi. V některých vrstvách bylo určitého typu synapsí až o dvě třetiny víc než u mláďat z běžné rodiny. Laicky řečeno: rané odloučení přestavělo zapojení emočních center mozku.

Studie publikovaná v roce 2023 v časopise Scientific Reports navázala sledováním chování. Osmáci, kteří byli v útlém věku od rodiny oddělováni, byli v dospělosti hyperaktivnější, a to tím víc, čím častěji k odloučení docházelo. U samců byl efekt přímější než u samic.

A dospělí? Tady je obraz složitější a je fér to říct. Španělský tým Natalije a Miroljuba Popovićových z Univerzity v Murcii nechal sedm samic středního věku žít několik měsíců o samotě a sedm ve trojicích. Osamělé samice se v bludišti zpočátku učily dokonce rychleji. Při pozdějším testu paměti ale udělaly výrazně víc chyb pracovní paměti než na konci tréninku, zatímco samice ze skupin se spíš zlepšovaly. Rozdíl v hladině stresového hormonu kortizolu ani v míře úzkosti vědci nenašli. Vzorek byl malý, takže autoři sami varují před přehnanými závěry. Dlouhodobou samotu přesto popisují jako „formu pasivního chronického stresu".

Proč se osmákům v laboratořích nesmí brát hrabání

Nejzajímavější příběh o hrabání ale nepřišel z etologie, nýbrž z výzkumu Alzheimerovy choroby. Osmáci žijí v zajetí pět až osm let a u části z nich se ve stáří v mozku objevují změny podobné těm u lidí s Alzheimerem: amyloidové plaky a shluky proteinu tau.

Problém byl, jak takové zvíře poznat zaživa. Klasické testy pro myši na osmáky moc nefungovaly. Americká neurovědkyně Theresa Leeová z Michiganské univerzity například zjistila, že osmáci prostě neradi plavou, takže oblíbený vodní test paměti dával zkreslené výsledky. Patricia Cogramová z Chilské univerzity a britský etolog Robert Deacon z Oxfordu proto vsadili na to, co osmáci dělají nejraději. Naplnili plastovou trubku krmnými granulemi a měřili, kolik jich zvíře z trubky vyhrabe.

Výsledek byl překvapivě jasný. Některé staré osmáky trubku za šest hodin úplně vyprázdnili, jiní nehrábli vůbec. A právě u „špatných kopáčů" pak vědci v mozku našli plaky a tau, zatímco dobří kopáči je neměli. Manuel Moro z amerického Národního institutu pro stárnutí to pro časopis The Transmitter označil za „nesmírně důležité". V souboru 142 zvířat, který tým popsal v roce 2025, spadla po šesti hodinách testu do kategorie podobné Alzheimerovi víc než polovina.

Pro chovatele z toho plyne jednoduchá lekce: osmák, který přestane hrabat, nemusí být jen líný. Úbytek hrabání bývá u hlodavců jedním z prvních signálů, že něco není v pořádku, ať jde o stárnutí mozku, nebo o nemoc.

Zmíněná práce týmu kolem Cogramové a Deacona vyšla v časopise Frontiers in Aging Neuroscience jako příručka, jak osmáky v laboratořích chovat. Formulace jsou nekompromisní: osmáci jsou skupinová zvířata a „nikdy by neměli být chováni jednotlivě", pokud nejsou extrémně agresivní. Odstavená mláďata mají vždy zůstat s aspoň jedním dalším osmákem. A mezi příčinami okusování srsti, které je u mladých osmáků časté, autoři vedle malé klece a nedostatku pohybu jmenují i chybějící materiál na hrabání.

Už starší laboratorní manuál Najeckiho a Tateové z roku 1999 popsal, že osmáci bez společnosti a podnětů mohou zagresivnět nebo si okusovat srst na tlapkách a ocase.

Chytřejší, než vypadají

Kdo má osmáka za hloupou kuličku, měl by znát pokus japonského vědce Kazua Okanoyi z institutu RIKEN. Jeho tým naučil pět dospělých osmáků přitahovat si pamlsek malými hráběmi ve tvaru písmene T. Šlo o první řízený výcvik používání nástrojů u hlodavců. Osmáci pak bez váhání používali hrábě jiné barvy, velikosti i tvaru. Zdráhali se ale použít ty, jejichž lopatka byla zvednutá nad zemí a pamlsek by jimi stejně nepřitáhli. Pochopili tedy, jak nástroj funguje, nejen to, že se za něj tahá.

Tak přemýšlivé zvíře se v prázdné kleci s jedním kolečkem nudí. A nuda u osmáka nevypadá jako lenošení, ale jako okusování mříží, obíhání dokola nebo ohryzaná srst.

Co z toho plyne pro domácí chov

Nikdy jednoho. Osmák má žít aspoň ve dvojici, lépe v malé skupině stejného pohlaví. Veterinární doporučení i laboratorní příručky se shodují na skupinách do čtyř až pěti zvířat. Nejsnáze se spolu snesou sourozenci nebo zvířata seznámená v mládí. Člověk kamaráda nenahradí, protože neumí kojit, pískat osmačí řečí ani se válet ve stejném prachu.

Hlína, hlína, hlína. Hluboká vrstva podestýlky, ve které se dají vyhrabat chodby, je základ, nikoli bonus. Výborně poslouží i samostatný hrabací box se zeminou bez hnojiv a pískem. Tuhle radu dávají například britští ochránci zvířat z Blue Cross. Trubky a tunely dávají zvířatům pocit nory.

Písková lázeň pravidelně. Speciální písek pro činčily a osmáky, žádné stelivo pro kočky. Pro osmáky to není jen čištění kožichu, ale i společenská událost.

Sledujte, jestli hrabou. Pokud starší osmák najednou přestane kopat, stojí to za návštěvu veterináře.

Na závěr jedna věc, která celou problematiku shrnuje. Když Theresa Leeová kolem roku 2000 zakládala chov osmáků v Michiganu, sháněla zvířata po zverimexech a v zoo, která se zavírala. Dnes, o čtvrt století později, vědci o těchto zvířatech vědí, že nejlépe se jim daří tam, kde mají rodinu a kde se dá kopat. Přesně to je dobrý návod i pro obývák.