Osli jsou při ohrožení klidnější a uvážlivější než koně

Galerie fotek: Osli jsou při ohrožení klidnější a uvážlivější než koně

1 / 3

Šedesát tři procent proti jednadvaceti

Tým Stephanie Gerowové z britské University of Lincoln letos v odborném časopise Animal Welfare zveřejnil výsledky průzkumu mezi 1 466 chovateli koní a oslů ve Velké Británii. Ptali se jich na jedinou věc: jak jejich zvířata snášejí ohňostroje.

Rozdíl je propastný. Nějakou nepříjemnou reakci na ohňostroj hlásilo 63 procent majitelů koní, ale jen 21 procent majitelů oslů. Na desetibodové stupnici strachu dávali chovatelé koním nejčastěji šestku, oslům trojku. Na otázku, co jejich zvíře na ohňostrojích nejvíc rozhodí, odpověděla „nic“ necelá třetina koňařů, ale celých 78 procent oslařů.

A pak jsou tu zranění. Osm procent majitelů koní uvedlo, že se jejich kůň kvůli ohňostroji zranil. Nejčastěji šlo o tržné rány, ale objevily se i zlomeniny, poškozená kopyta a srážky s auty poté, co kůň utekl z ohrady. Zhruba polovina zraněných koní potřebovala veterináře a 12 procent případů skončilo smrtí. U oslů? Jediné hlášené zranění, pár drobných škrábanců.

Koně podle průzkumu častěji vyhazovali a stavěli se na zadní. Osli zase výrazně častěji hlasitě volali. Autoři studie to vykládají jednoduše: kůň při strachu utíká, osel spíš ztuhne a snaží se nebýt vidět.

Kůň ze stepi, osel ze suti

Proč se dvě tak příbuzná zvířata chovají tak odlišně? Odpověď leží tisíce let v minulosti a stovky kilometrů od sebe.

Předkové koně žili na otevřených travnatých pláních. Pro stádového býložravce na rovině je útěk geniální strategie. Nemusíte být nejrychlejší, stačí nebýt nejpomalejší. Kdo zaváhá, ten je večeře. Proto má kůň zabudovaný reflex nejdřív utéct a teprve potom zjišťovat, co se vlastně stalo.

Osel pochází z divokého osla afrického (Equus africanus), obyvatele kamenitých polopouští a hor severovýchodní Afriky. Tam vypadá život úplně jinak. Potravy je málo, voda daleko a zvířata žijí rozptýlená, často po jednom nebo v malých skupinkách. Samice bývají samy s hříbětem, samci si hlídají vlastní teritorium.

Bezhlavý úprk přes strmou suť by pro osla mohl snadno skončit zlomenou nohou, a tedy smrtí. K tomu přidejte hříbě, které nestačí, a stádo, ve kterém by se dalo schovat, které chybí. Útěk najednou není ta nejlepší volba.

Ben Hart, který vede oddělení chování ve světově největší oslí organizaci The Donkey Sanctuary, popisuje, co osel dělá místo toho. Popoběhne kousek, otočí se a postaví se čelem k tomu, co ho znepokojilo. „Díky tomu to vypadá, že osel ztuhne, než si vybere, jestli utéct, nebo bojovat,“ píše Hart. Koně se podle něj na útěk spoléhají mnohem víc.

Tvrdohlavost, která není tvrdohlavostí

Právě tahle pauza dala oslům pověst tvrdohlavců. Osel se zastaví před můstkem, před kaluží nebo před neznámou plachtou a nehne se. Člověk tahá za vodítko a nadává.

Hart už v roce 2012 na konferenci o oslech a mulách v Londýně tvrdil, že je to celé nedorozumění. „Chování oslů je běžně špatně chápáno hlavně proto, že ho srovnáváme s chováním koně,“ řekl tehdy. Osel, který stojí, podle něj neodmítá spolupracovat. Vyhodnocuje situaci.

V roce 2022 to Hart s kolegyněmi Kaynou Prescottovou a Corinne McCaffertyovou rozvedl v přehledovém článku pro vydavatelství CABI. Osli podle nich mají ve srovnání s koňmi oslabenou reakci útěku a naopak silnější sklon ztuhnout, nebo se bránit. Na rozdíl od koní umějí bránit území. A tahle vlastnost má velmi praktické využití.

Osel jako hlídač

Na farmách v Namibii se už dlouho traduje, že osel pustí do stáda telat leoparda nebo hyenu jen nerad. Letos to systematicky ověřil tým, jehož studie vyšla v European Journal of Wildlife Research.

Vědci rozmístili po komerčních farmách 61 fotopastí a deset měsíců sledovali leopardy, hyeny hnědé a šakaly čabrakové. Zhruba sto dní byla telata na pastvě bez oslů, dalších přibližně devadesát s nimi. Výsledek: v době, kdy u telat byli osli, nepřišlo o život kvůli šelmám ani jedno tele.

Autoři jsou přitom opatrní. Šelmy z oblasti nezmizely, jen se k dobytku zřejmě méně často přibližovaly. Jak přesně to osli dělají, z fotopastí poznat nejde, na to bude potřeba sledovat zvířata pomocí GPS. Farmáři mají ještě jedno praktické doporučení: hlídat musí oslice. Hřebci prý umějí telata při hře uhnat a zranit.

Že osli nejsou žádní hazardéři, ukazuje jiná studie z americké Mojavské pouště. Erick Lundgren z dánské Aarhuské univerzity v roce 2022 popsal, jak se zdivočelí osli v Údolí smrti chovají u mokřadů, kde loví pumy. Tam, kde pumy byly, chodili osli k vodě hlavně ve dne a byli aktivní zhruba o 87 procent méně hodin než u napajedel bez šelem. Žádná panika, žádný úprk. Prostě chladně spočítané riziko.

Pozor, klid neznamená pohodu

Tady by mohl článek skončit oslavou oslí rozvahy. Jenže věda přidává jednu nepříjemnou poznámku pod čarou.

Francouzský tým z výzkumného ústavu INRAE pod vedením Vidamentové a etoložky Léy Lansadeové v roce 2023 otestoval 242 ročních oslů a 924 ročních chladnokrevných koní na chovatelských přehlídkách. Vědci použili testy, které se u koní běžně používají k měření bojácnosti a citlivosti na dotek.

Výsledky byly zajímavější, než by se čekalo. Při měření výšky nebo při přechodu přes neznámý povrch se osli opravdu hýbali méně a častěji se zastavili a odmítli jít dál. Jenže když přišel náhlý, nečekaný podnět, osli utekli stejně jako koně. A na jemná vlákna, kterými vědci zkoušeli citlivost kůže, reagovali osli dokonce silněji.

Autoři z toho vyvodili větu, kterou by si měl pověsit nad stáj každý chovatel: to, že se osel nehýbe, neznamená, že se nebojí.

Stejně opatrně formulují závěr i autoři britské studie o ohňostrojích. Jestli osli hodnotili ohňostroje jako méně strašidelné proto, že se opravdu bojí méně, nebo proto, že strach prožívají potichu a ztuhlí, se z dotazníku určit nedá. Osel, který při ohňostroji vypadá klidně, může podle nich přesto prožívat značný strach a stres.

Stoik s tichým utrpením

Osli mají mezi veterináři pověst stoiků. Bolest a strach dávají najevo mnohem méně nápadně než koně. Bolavý osel může dokonce předstírat, že žere. Pro zvíře z pouště, kde slabý jedinec přitahuje predátory, to dává smysl. Pro chovatele je to past.

Stres totiž osla může ohrozit vážněji, než se zdá. Prescottová, McCaffertyová a Hart upozorňují, že třeba náhlé odloučení od kamaráda, se kterým je osel svázaný, může spustit hyperlipémii. Je to nebezpečná porucha metabolismu tuků, která může skončit i smrtí.

Co z toho plyne pro chovatele

Rozdíl mezi koněm a oslem tedy není v tom, že by se osel nebál. Liší se v tom, co se strachem udělá. Kůň uteče a pak přemýšlí. Osel přemýšlí, a když ho nic nedonutí, zůstane stát.

Pro praxi to znamená pár jednoduchých věcí:

• Neberte klid jako samozřejmost. Před Silvestrem kontrolujte osly stejně pečlivě jako koně. Sledujte drobné signály: strnulé uši, napjatý postoj, třes, nechuť k jídlu, hlasité volání.
• Když se osel zastaví, dejte mu čas. Tahání za vodítko jeho rozhodování neurychlí, spíš ho přesvědčí, že má pravdu, když se bojí. Osel, který si situaci prohlédne, obvykle sám vykročí.
• Nenechávejte osla samotného. Kamarád je pro něj to, co je pro koně stádo. Bez něj je stres o to horší.
• Hlídejte nenápadné změny. Osel, který přestal žrát nebo stojí v koutě, nemusí být „líný“. Může ho něco bolet nebo může mít strach.

Osli jsou při ohrožení opravdu klidnější a uvážlivější než koně. Chrání je to před zraněními a z namibijských farmářů to dělá jejich vděčné zákazníky. Jen bychom neměli zapomínat, že za tím klidným pohledem může být zvíře, které se bojí stejně. Jen to neříká nahlas.