Pes Sallie zůstal u padlých vojáků v bitvě u Gettysburgu

Pět dní po nejkrvavější bitvě americké občanské války prohledávali vojáci návrší u Gettysburgu a hledali raněné. Mezi mrtvými pensylvánskými pěšáky našli vyhublou žíhanou fenu bulteriéra, která od nich za celou tu dobu neodešla.
Bylo 6. července 1863. Nad Oak Ridge, hřebenem severozápadně od Gettysburgu, stál letní žár a pach, na který přeživší nikdy nezapomněli. Armáda Konfederace generála Roberta E. Leeho už ustupovala zpátky do Virginie a unijní vojáci se vraceli na místa, která museli o pět dní dřív v panice opustit.
Ti ji mezitím považovali za mrtvou. Sallie totiž nebyla zatoulaný pes, který se na bojiště připletl náhodou. Byla to plnohodnotná členka pluku. A její příběh je jedním z nejlépe zdokumentovaných případů zvířecí věrnosti, jaké válka zanechala.
Obsah článku
Štěně z tábora ve West Chesteru
Příběh začíná v květnu 1861, pár týdnů po vypuknutí války. Čerstvě sestavený 11. pensylvánský pluk cvičil v táboře u městečka West Chester. Jeden z místních obyvatel přinesl do tábora zhruba čtyřtýdenní štěně a daroval ho kapitánu Williamu R. Terrymu z roty I. Pozdější velitel pluku Richard Coulter ji popsal jako „žíhanou bulteriérku dobrého chovu“. Dnes by ji nejspíš řadili k typu amerického stafordšírského teriéra.
Vojáci ji pojmenovali Sallie Ann Jarrett. Příjmení dostala po prvním veliteli pluku, plukovníku Phaonu Jarrettovi, křestní jméno po mladé ženě z města, která tábor často navštěvovala a kterou muži obdivovali.
Sallie rychle pochopila vojenský řád. Budila se s budíčkem, chodila na nástup, na pochodu klusala v čele kolony vedle koně plukovníka Coultera a u praporu. Vojáci z ostatních pluků jí začali říkat „pes Dicka Coultera“. Mezi muži kolovala historka, že nesnášela tři věci: rebely, demokraty a ženy. Pravděpodobně jde spíš o táborový vtip než o přesný záznam, ale dobře vystihuje, za koho se Sallie považovala.
Do boje s plukem
Na jaře 1862 vyrazil pluk na frontu a roční Sallie s ním. Prošla bitvami u Cedar Mountain, druhou bitvou u Bull Runu, u South Mountain i u Antietamu, nejkrvavějšího jednodenního střetnutí v dějinách Spojených států. Podle vzpomínek v bitevní linii zaujímala místo na jejím kraji a štěkala směrem k nepříteli. Kamarádi se ji u Antietamu marně snažili poslat do týlu a jen o vlas ji minula kulka, která jí ožehla srst.
Asi měsíc po Antietamu porodila deset štěňat. Vojáci je rozdali rodinám na Severu a Sallie zůstala ve službě. Na jaře 1863 pochodovala v čele pluku při přehlídce armády, kterou sledoval prezident Abraham Lincoln. Plukovní legenda tvrdí, že když ji Lincoln z tribuny zahlédl, smekl na její pozdrav cylindr. Správa amerických národních parků to výslovně označuje za legendu, nikoli za doložený fakt. I tak ale vypovídá o tom, jak velkou postavou Sallie mezi muži byla.

Den, kdy se ztratila
Ráno 1. července 1863 dorazil 11. pensylvánský pluk ke Gettysburgu jako součást brigády generála Henryho Baxtera. Na hřebeni Oak Ridge pomohl odrazit útok konfederačních pluků ze Severní Karolíny. Odpoledne se ale unijní linie na severu a západě města zhroutily a vojáci ustupovali ulicemi Gettysburgu na Hřbitovní vrch. Pluk ten den i v dalších bojích přišel podle údajů na pomníku o 132 mužů z 292: třináct padlých, šedesát dva raněných a padesát sedm zajatých nebo pohřešovaných.
Někde v tom chaosu se Sallie od svých lidí oddělila. Do města, které už zaplavovali konfederační vojáci, za plukem nepronikla. Vrátila se proto tam, kde svůj pluk viděla naposledy: na hřeben Oak Ridge. A zůstala tam.
Tři dny bitvy, pak ještě dva dny po ní, ležela u mrtvých a umírajících mužů ze svého pluku. Podle novinového magazínu The Gettysburg Experience odmítala jíst. Když ji vojáci našli, byla vyhladovělá a vyčerpaná, ale naživu.

Co se vlastně dělo v hlavě psa
Historky o psech, kteří neopustí své lidi, zná každý. Japonský Hačikó čekal na nádraží Šibuja na svého zesnulého pána skoro deset let. Skotský Greyfriars Bobby podle legendy hlídal hrob v Edinburghu čtrnáct let. Sallie se od nich liší v jedné věci: její příběh zaznamenali přímí svědkové a nese ho kus bronzu postavený veterány, kteří ji znali.
Jenže co přesně dělala? Smutnila? Čekala? Rozuměla tomu, že muži kolem ní jsou mrtví?
Věda na to dnes odpovídá opatrněji, než by se nám líbilo, ale ne zcela mlčí. Už v roce 1998 maďarští etologové József Topál, Ádám Miklósi a jejich kolegové z budapešťské Eötvösovy univerzity vzali test, kterým psycholožka Mary Ainsworthová zkoumala vztah malých dětí k matkám, a vyzkoušeli ho na 51 psech a jejich majitelích. Psi se chovali podobně jako batolata: majitele brali jako bezpečný přístav, při jeho odchodu byli rozrušení, hledali ho a při návratu ho vítali. Autoři ve studii publikované v Journal of Comparative Psychology uzavřeli, že vztah psa k člověku má rysy skutečné citové vazby, takzvaného attachmentu.
Navazující práce ukázaly, jak hluboko je ta schopnost v psech zakořeněná. Márta Gácsi a kolegové v roce 2001 zjistili, že i dospělí psi z útulků si dokážou vytvořit pouto k novému člověku po pouhých několika krátkých setkáních. Pes je zkrátka biologicky nastavený k tomu, aby se k lidem připoutal.
A co dělá připoutaný pes, když lidé zmizí? Hledá je tam, kde je viděl naposledy. Nedávný výzkum v odborném časopise GeroScience, který a sledoval, jak se vazba psů k majitelům mění s věkem, popisuje přesně tohle chování: během nepřítomnosti majitele psi výrazně častěji stáli u dveří, kterými odešel, než když odešel cizí člověk. Sallie neměla žádné dveře. Měla hřeben, na kterém svůj pluk viděla naposledy, a muže, které znala podle pachu.
Truchlí psi doopravdy?
Nejblíž k otázce psího smutku se zatím dostal tým italských vědců z Milánské univerzity. Stefania Uccheddu, Federica Pirrone a jejich kolegové se v roce 2022 v časopise Scientific Reports zeptali 426 lidí, kteří měli dva psy a jeden z nich zemřel, jak se pak choval ten přeživší. Odpovědi byly překvapivě jednotné. Zhruba dvě třetiny majitelů pozorovaly, že pes víc vyhledává pozornost, tři čtvrtiny, že si méně hraje. Psi méně jedli, víc spali, byli apatičtější. Nejdůležitější přitom nebylo, jak dlouho spolu zvířata žila, ale jak blízký vztah měla.
Pirroneová ale sama upozorňuje na háček. Vědci zatím nedokážou rozlišit, zda pes reaguje na smrt jako takovou, nebo „jen“ na to, že mu někdo blízký chybí. Je dost dobře možné, že pes pojem smrti nemá. Pro jeho chování to ovšem vychází nastejno: blízká bytost zmizela a on zůstává, hledá, čeká.
Právě to Sallie na Oak Ridge dělala. Ležela u mužů, jejichž hlasy a pachy znala dva roky, odmítala potravu a nehnula se z místa. Ať už tomu sama rozuměla jakkoli, chovala se přesně tak, jak dnešní výzkumy popisují psy po ztrátě blízkého.

Kulka u Spotsylvánie, kulka u Hatcher's Run
Po Gettysburgu se Sallie vrátila do služby. V květnu 1864 ji u Spotsylvania Court House zasáhla kulka do krku. Vyndat ji nešlo, ale za několik měsíců se sama dostala ven a po zranění zůstala výrazná jizva. Ve stejných bojích byl do hrudi raněn i její „páníček“ plukovník Coulter. Oba přežili.
Štěstí jí došlo až na samém konci války. Na začátku února 1865 vyslal generál Grant u Petersburgu dva sbory k potoku Hatcher's Run. Podle vzpomínek vojáků Sallie v noci před bojem opakovaně budila spící muže „dlouhým a žalostným vytím“. Dne 6. února postupoval 11. pensylvánský pluk u Dabneyho mlýna a dostal se pod palbu. Dva Salliini kamarádi ze stanu padli, dva byli zraněni. Sallie šla v první linii. Muži z druhé vlny ji našli mrtvou, se střelou v hlavě.
Několik vojáků pak udělalo něco, co by se dalo považovat za šílenství. Pod palbou nepřítele odložili pušky a pohřbili ji přímo tam, kde padla. Coulter po válce napsal, že její hrob nic neoznačuje. Válka skončila o dva měsíce později, kapitulací u Appomattoxu.

Bronzová fena na stráži
Když přeživší veteráni 11. pensylvánského pluku navrhovali svůj pomník na gettysburském bojišti, hlasovali o tom, zda na něm má být i Sallie. Rozhodli jednomyslně. Pomník, který Pensylvánie slavnostně předala v září 1889, stojí na Oak Ridge u Doubleday Avenue. Nahoře hledí do kraje bronzový voják s puškou od sochaře Edwarda Kretschmana. Pod ním, na granitovém podstavci, leží Sallie. Jeden z veteránů to popsal slovy, že voják přehlíží pole, „zatímco pes Sallie leží u paty a drží stráž“.
Socha je menší než skutečný pes a mnoho návštěvníků ji na první pohled přehlédne. Je ale natočená tváří k poli, ne k silnici, tedy směrem, odkud tehdy přicházel nepřítel a kde leželi mrtví. Z více než 1300 památníků v Gettysburgu zobrazují psa jen dva. Ten druhý, irský vlkodav u pomníku Irské brigády, je symbol. Sallie je jediný pes, který tu skutečně bojoval.
Veteráni se k pomníku vraceli ještě desítky let. Na fotografii ze srazu v roce 1910 stojí staří muži kolem podstavce a tři z nich v zadní řadě udělali místo. Jako by čekali ještě na jednoho kamaráda. Podle historika, který snímek popsal, si Sallie místo v řadách zasloužila.
Co se Sallie honilo hlavou, když pět dní ležela mezi mrtvými, se už nedozvíme. Vědci dnes umějí změřit, jak silné pouto pes k lidem má a jak se mění jeho chování, když o ně přijde. Muži z 11. pensylvánského pluku žádné studie nepotřebovali. Viděli, že zůstala, když všichni ostatní museli odejít, a nechali ji tam, kde ji našli: na hřebeni Oak Ridge, tváří k poli.
Použité zdroje a užitečné odkazy
- Man's Best Comrade: Sallie and the 11th Pennsylvania (Emerging Civil War)
- Sallie Ann Jarrett (Wikipedia)
- 11th Pennsylvania Infantry Regiment (Wikipedia)
- Sallie, Dogs of the NPS (National Park Service)
- Monument to the 11th Pennsylvania Infantry Regiment (Stone Sentinels)
- Two Endearing Memorials: Gettysburg's Canine Monuments (The Gettysburg Experience)
- July 6, 1863 Sallie was a Lady (Today in History)
- Sallie, Civil War Mascot (America Comes Alive)
- Statue of Sallie Ann Jarrett (Atlas Obscura)
- Sallie of Gettysburg (Terrierman's Daily Dose)
- Topál a kol. (1998): Attachment Behavior in Dogs, Journal of Comparative Psychology
- Gácsi a kol. (2001): Attachment behavior of adult dogs living at rescue centers
- Human-analogue age-related dynamics of dog–human attachment (GeroScience)
- Study: Dogs may show grieving behavior after death of canine companion (Phys.org)
- Dogs may grieve the deaths of canine companions (Psychology Today)
- Dogs grieve over the loss of canine companions, study suggests (Veterinary Nursing)
Nejnovější články

Proč sazenice otužovat, než půjdou ven
Dva měsíce je zaléváte, otáčíte ke světlu a hlídáte jim teplotu. Pak je první slunečný květnový den vynesete na zahradu a večer mají...
Daniel Hanuš ·

Zimní línání hlodavců: proč srst roste i v teplém bytě
V obýváku je dvaadvacet stupňů, topení běží naplno, a křeček v kleci přesto vypadá, jako by se chystal na sibiřskou zimu. Srst mu...
Daniel Hanuš ·

Zubr se vrací do české krajiny. Kde ho můžete vidět
Zubra evropského můžete v Česku pozorovat v zoologických zahradách i rozlehlých pastevních rezervacích. V Milovicích nebo Ralsku ale...
Daniel Hanuš ·

Osmáci se naučili používat malé hrábě
Osmák degu nejdřív jen zírá na konec drátěných hrábí a šťouchá do něj čumákem. O dva měsíce později už nástroj používá, aby si přitáhl...
Daniel Hanuš ·

Proč voní některé květy jen v noci
V poledne k okrasnému tabáku přičichnete a necítíte skoro nic. Po setmění zaplaví stejný záhon sladká vůně, kterou cítíte až u branky...
Daniel Hanuš ·

Želva zimuje v lednici. Veterináři to doporučují
Na videu z Belfastu otevírá žena dvířka malé lednice a vytahuje z ní plastový box. Uvnitř leží želva, která v chladu prospala devět...
Daniel Hanuš ·

Jak dlouho žije husky a na co si u něj dát pozor
Nejslavnější husky historie Togo uběhl v lednu 1925 s lékem proti záškrtu přes zamrzlou Aljašku 261 mil a dožil se šestnácti let. Data z...
Daniel Hanuš ·

Proč datel klove do úlů v zimě
Díra ve stěně úlu a třísky na sněhu mohou být stopou hladového šplhavce. Často jde o žlunu zelenou, která se v mrazu hůř dostává k...
Daniel Hanuš ·

Venkovní králíci a morčata v zimě: kdy je přestěhovat dovnitř
Vědci z Královské veterinární koleje v Londýně jednu zimu měřili teplotu králíkům v útulku na pomezí Hertfordshire a Cambridgeshire. Ti...
Daniel Hanuš ·

Památné stromy: kdo o nich rozhoduje a proč
Začátkem listopadu napsali lidé, kteří vedou státní seznam památných stromů, do své měsíční zprávy větu, jakou by od úřadu čekal málokdo...
Daniel Hanuš ·

Papoušci si všimnou, když soused dostane lepší pamlsek. Vadí jim ale něco jiného
Kapucínská opička, která dostala okurku místo hroznu, ji vztekle hodila výzkumníkovi zpátky. Video obletělo svět a stalo se symbolem...
Daniel Hanuš ·

Proč kachna nesnáší vejce na jedno místo jako slepice
Vejce v trávě nebo vedle napáječky nemusí znamenat, že kachna o hnízdo nestojí. Výzkumy pekingských kachen ukazují zájem o kryté místo...
Daniel Hanuš ·

Proč kočka jí trávu a pak zvrací chlupy
Biologové z Univerzity High Point v Severní Karolíně loni udělali něco, čeho by se většina majitelů koček štítila. Sebrali šest zelených...
Daniel Hanuš ·

Kdy zasít lilek na předpěstování a čemu se vyhnout
Semínko lilku zasazené do substrátu o teplotě 20 °C vyklíčí zhruba za 13 dní. Stejné semínko ve 30 °C je venku za pět. Tenhle rozdíl...
Daniel Hanuš ·

Proč kočka švihá ocasem, když leží
Leží vám na klíně, přede, oči přivřené. Jen špička ocasu začne ťukat o gauč, nejdřív líně, pak rychleji. O pár vteřin později máte v ruce...
Daniel Hanuš ·

Zalomený ocas siamských koček byl kdysi znakem pravého plemene. Dnes je to vada
V roce 1903 napsala jedna z prvních chovatelek siamských koček do odborné knihy, že uzel na ocase je „zvláštností plemene“. Dnes za...
Daniel Hanuš ·

Kůň jako terapeut pro válečné veterány
Vodění a hřebelcování koní se zkoumá jako podpora veteránů s posttraumatickou stresovou poruchou. Menší studie zaznamenaly úlevu, často...
Daniel Hanuš ·

Senioři, kteří se starají o ptáčka, méně trpí samotou
Starší lidé v anglickém Yorkshiru dostali buď andulku, nebo begónii. Po třech letech měli lidé s ptákem více přátel a návštěv. Výzkumníci...
Daniel Hanuš ·

Proč neodstraňovat mech ze střechy kůlny
Zelený mech na střeše kůlny často svádí k čištění před zimou. Biologové v něm ale nacházejí důležitý kousek zahradního prostředí a...
Daniel Hanuš ·

Činčily mají sluch podobný lidskému. Pomáhají výzkumu hluchoty
V roce 1975 naučili dva američtí vědci činčilu rozlišovat slabiky „da“ a „ta“. Zvíře pak bez zaváhání určilo hranici mezi nimi přesně v...
Daniel Hanuš ·














Diskuze, komentáře a vaše zkušenosti
Napište nám svůj názor, zeptejte se nebo poraďte ostatním. Vítáme slušné a užitečné příspěvky. Spam, reklamu a nevhodné komentáře odstraňujeme.
Znáte příběh zvířete, které zůstalo po boku lidí v těžké chvíli? Který historický příběh o psovi vám utkvěl v paměti?