Peršané prý porazili Egypt díky kočkám na štítech

Na internetu koluje příběh, který zní jako vtip: perský král dobyl Egypt tím, že svým vojákům namaloval na štíty kočky a egyptští bojovníci se neodvážili zaútočit. Bitva u Pelusia se opravdu odehrála a Egypťané kočky opravdu uctívali.
Někdy kolem roku 450 před naším letopočtem procházel řecký cestovatel Hérodotos po písčité pláni u města Pelusion na východním okraji nilské delty. Země tam byla pořád posetá kostmi.
O kočkách, štítech nebo posvátných zvířatech na bojišti tenhle nejstarší a nejbližší svědek nepíše nic. Přesto si dnes skoro každý, kdo o bitvě u Pelusia slyšel, vybaví právě je. Ten rozpor má vysvětlení a vede přes vysloužilého vojáka, francouzského malíře i genetiky z Říma.
Obsah článku
Šest měsíců na trůnu
Nejdřív to, co se ví jistě. Roku 525 před naším letopočtem vtáhl do Egypta perský velkokrál Kambýsés II., syn Kýra Velikého. Načasování měl dobré. Zkušený faraon Amasis zemřel jen asi půl roku předtím a na trůn nastoupil jeho syn Psammetich III., vládce bez zkušeností a bez spojenců.
Peršanům navíc pomohl přeběhlík. Fanés z Halikarnassu, řecký žoldnéř, který dřív sloužil egyptskému dvoru, utekl ke Kambýsovi a vyzradil mu, jak přejít Sinajskou poušť a kde je egyptská obrana slabá. Podle Hérodota se mu Egypťané pomstili krutě: před očima jeho vojáků mu zabili syny, jejich krev smíchali s vínem a vypili ji, než vyrazili do boje.
Bitva u Pelusia skončila katastrofou. Řecký lékař Ktésiás, který později žil na perském dvoře, uvádí 50 tisíc mrtvých Egypťanů proti sedmi tisícům Peršanů. Čísla antických autorů je třeba brát s rezervou, ale o drtivé porážce nikdo nepochybuje. Přeživší utekli do Memfidy, ta po krátkém obléhání padla a Psammetich skončil v zajetí. Egypt se stal perskou provincií a Kambýsés se nechal korunovat faraonem.
Kočky přicházejí o sedm století později
Kočky se do příběhu dostaly mnohem později. Jejich autorem je Polyainos, Makedonec žijící ve 2. století našeho letopočtu, tedy zhruba sedm set let po bitvě. Napsal sbírku vojenských lstí nazvanou Strategémata a věnoval ji římským císařům Marku Aureliovi a Luciu Verovi, kteří se zrovna chystali na válku s Parthy. Chtěl jim ukázat, jak chytří vojevůdci vyhrávali bitvy důvtipem.
V sedmé knize popisuje i Kambýsa u Pelusia. Podle něj král postavil před svou bitevní linii psy, ovce, kočky, ibisy „a další zvířata, která Egypťané uctívají". Egypťané se prý báli, že by posvátná zvířata zranili, přestali střílet a Peršané je rozdrtili.
Všimněte si, co v textu chybí. Žádné štíty. Žádná malovaná bohyně Bastet. Řecké sloveso, které Polyainos použil, se běžně užívá pro řazení vojáků do šiku, takže zvířata podle něj stála před armádou, nikoli na štítech. Verze s kočkami přivázanými ke štítům nebo s jejich podobiznami namalovanými na pavézách je až moderní přídavek. Pomohl jí i francouzský malíř Paul-Marie Lenoir, který roku 1872 namaloval obraz Kambýsés u Pelusia, kde perští vojáci drží kočky jako živou ochranu. Z obrazu se stala ilustrace, z ilustrace internetová kuriozita a z kuriozity „fakt, o kterém jste neslyšeli".
Historici jsou k Polyainovi opatrní. Bývá popisován jako autor, kterého víc zajímala pointa než přesnost. Jeho sbírka je plná anekdot, které měly pobavit a poučit, a ověřovat je nikdo nechtěl. Že by Hérodotos, který Egypt navštívil asi sedmdesát let po bitvě, mluvil s místními a zajímal se o každou podivnost včetně lebek, takovou lest přehlédl, je málo pravděpodobné. Zvlášť když o egyptském vztahu ke kočkám psal rád a podrobně.

Proč tomu přesto věříme
Legenda je tak odolná, protože stojí na skutečném základu. Egypťané kočky opravdu uctívali a to způsobem, který ohromoval už antické cestovatele.
Hérodotos popisuje, že když v Egyptě vypukl požár, lidé se nejdřív starali o kočky, aby neskočily do plamenů, a teprve potom o hašení. Když v domě kočka zemřela přirozenou smrtí, celá rodina si na znamení smutku oholila obočí. Mrtvé kočky se balzamovaly a pohřbívaly ve svatyních, především ve městě Bubastis, centru kultu bohyně Bastet, která se zobrazovala s kočičí hlavou.
Ještě silnější svědectví zanechal Diodóros Sicilský. Kolem roku 60 před naším letopočtem byl v Egyptě v době, kdy tam pobývalo římské poselstvo. Jeden z Římanů nešťastnou náhodou zabil kočku. Dav se seběhl k jeho domu a muže zlynčoval. Nezachránili ho ani úředníci, které poslal král Ptolemaios XII., ani strach z Říma, kterému se tehdejší Egypt podbízel, jak mohl. Diodóros k tomu výslovně dodává, že to nemá z doslechu, ale viděl to na vlastní oči.
Proto příběh o Pelusiu zní tak věrohodně. Kdo ví, že Egypťan mohl přijít o život kvůli mrtvé kočce, snadno uvěří, že by ji nechtěl zasáhnout šípem.

Láska, která měla temnou stránku
Moderní výzkum ale ukazuje, že egyptský vztah ke kočkám byl složitější, než jak ho líčí romantické verze. Posvátnost nemusela znamenat bezpečí.
Ve svatyních vznikl obrovský průmysl. Poutníci kupovali kočičí mumie jako obětní dar bohyni a poptávka byla tak velká, že se kočky chovaly ve velkém právě kvůli tomu. Vědci ze Swansea University v roce 2020 prozkoumali kočičí mumii pomocí mikrotomografie s vysokým rozlišením a zjistili, že šlo o kotě mladší pěti měsíců se zlomeninami krčních obratlů. Nejspíš bylo uškrceno, než ho balzamovači zabalili. Radiografická studie mumie z italské Parmy došla k podobnému závěru: koťata ve věku dvou až čtyř měsíců se obětovala v obrovských počtech, protože se pro mumifikaci hodila nejlépe. U koček z pohřebiště Bubasteion v Sakkáře nesla zhruba dvě třetiny zvířat stopy násilné smrti.
Některé mumie dokonce obsahovaly jen pár kostí nebo hromádku hadrů. Část egyptologů to považuje za podvod na poutnících, jiní spíš za důkaz, že kněží nestíhali uspokojit poptávku.
Pro příběh z Pelusia z toho plyne zajímavý paradox. Společnost, která zabíjela koťata po tisících kvůli oběti, by se zřejmě nezastavila jen proto, že nepřítel před sebou žene kočky. Posvátné bylo zvíře v rukou kněze nebo v domácnosti. Zvíře, které by se pletlo pod nohy v bitevní vřavě, je jiná situace.

Krutý Kambýsés, nebo dobrá propaganda?
Ještě jedna část legendy zaslouží pozornost. Podle některých převyprávění Kambýsés po vítězství házel zajatým Egypťanům kočky do obličeje a vysmíval se jim, že kvůli obyčejným zvířatům přišli o svobodu. I tahle scéna patří spíš do pozdější tradice.
Řecké prameny vůbec líčí Kambýsa jako šílence, který se posmíval egyptským bohům a vlastní rukou zabil posvátného býka Apida. Egyptské prameny ale vyprávějí jiný příběh. Ve Vatikánských muzeích stojí socha Vedžahorresneta, egyptského admirála a lékaře, který po dobytí země přešel do služeb Peršanů. Nápis na soše líčí Kambýsa jako panovníka, který převzal egyptské tituly, nechal očistit chrám bohyně Neit v Sajsu a vrátil mu příjmy. Vatikánské muzeum samo upozorňuje, že obraz krutého dobyvatele pochází z řeckých zdrojů silně ovlivněných protiperskou propagandou. Francouzský historik Pierre Briant, jeden z nejvýznamnějších znalců perské říše, Hérodotovo líčení Kambýsových zločinů po bitvě považuje za nepravdivé.
Řekové válčili s Peršany celá staletí a o jejich králích rádi vyprávěli historky o bezbožnosti a lstivosti. Příběh o vojevůdci, který zneužil víru protivníka a poštval proti němu jeho vlastní bohy, do toho zapadá dokonale.

Kočka, která do Evropy dorazila později, než si myslíme
Zájem o egyptské kočky má i úplně současný rozměr. V listopadu 2025 vyšla v časopise Science studie týmu Claudia Ottoniho a Marca De Martina z římské univerzity Tor Vergata. Vědci analyzovali DNA sedmdesáti starověkých koček ze Evropy, severní Afriky a Anatolie, od 9. století před naším letopočtem až po 19. století.
Výsledek překvapil. Dnešní domácí kočky mají blíž k severoafrické divoké kočce než ke kočkám z Blízkého východu, kde se domestikace dlouho kladla. A do Evropy se domácí kočky podle všeho dostaly až asi před dvěma tisíci lety, tedy zhruba v římské době, a ne s prvními zemědělci před šesti tisíci lety, jak se předpokládalo. Starší kočky z evropských nalezišť byly geneticky obyčejné divoké kočky.
Ottoni a De Martino proto podezírají právě Egypt jako klíčové místo, odkud se mazliví lovci myší rozšířili do světa. Jejich dalším krokem má být analýza DNA egyptských kočičích mumií z doby faraonů. Kočky, které Egypťané pohřbívali po tisících, tak možná jednou prozradí, odkud pochází mourek, který vám dnes spí na gauči.

Co z legendy zbývá
Bitva u Pelusia se odehrála, Peršané ji vyhráli a Egypt na více než sto let ztratil nezávislost. O výsledku rozhodla nejspíš obyčejná přesila, zkušená perská armáda, mladý a nezkušený faraon a zrada člověka, který znal egyptskou obranu zevnitř.
Kočky na štítech jsou výmysl. Zvířata před bitevní linií jsou anekdota zapsaná sedm století po bitvě autorem, který sbíral efektní historky pro císaře. Pravdivé na ní je jen jádro: Egypťané kočky skutečně milovali, oplakávali a balzamovali. A někdy je i zabíjeli, jen ne na bojišti.
Použité zdroje a užitečné odkazy
- World History Encyclopedia: The Battle of Pelusium, A Victory Decided by Cats (Joshua J. Mark)
- Wikipedia: Battle of Pelusium (525 BC)
- Polyainos, Strategémata, kniha 7 (překlad R. Shepherd, attalus.org)
- esoterx: Combat cats, tactical mice and special forces fish in Pelusium
- History is Now Magazine: The weapon that conquered ancient Egypt
- Accidentally Wes Anderson: Frontline Felines
- Livius.org: Diodorus of Sicily
- The Historian's Hut: The tale of ancient Egypt's revenge against a Roman cat killer
- Wikipedia: Cats in ancient Egypt
- Live Science: Mummified kitten strangled to death before being offered to the gods
- PMC: radiografická studie kočičí mumie
- Vatikánská muzea: Naoforo Vaticano (socha Vedžahorresneta)
- Wikipedia: Udjahorresnet
- NPR: Domestic cats reached Europe far more recently than previously thought, study finds
- Archaeology Magazine: Genetic Study Offers New Thoughts on Cat Domestication
Nejnovější články

Proč sazenice otužovat, než půjdou ven
Dva měsíce je zaléváte, otáčíte ke světlu a hlídáte jim teplotu. Pak je první slunečný květnový den vynesete na zahradu a večer mají...
Daniel Hanuš ·

Zimní línání hlodavců: proč srst roste i v teplém bytě
V obýváku je dvaadvacet stupňů, topení běží naplno, a křeček v kleci přesto vypadá, jako by se chystal na sibiřskou zimu. Srst mu...
Daniel Hanuš ·

Zubr se vrací do české krajiny. Kde ho můžete vidět
Zubra evropského můžete v Česku pozorovat v zoologických zahradách i rozlehlých pastevních rezervacích. V Milovicích nebo Ralsku ale...
Daniel Hanuš ·

Osmáci se naučili používat malé hrábě
Osmák degu nejdřív jen zírá na konec drátěných hrábí a šťouchá do něj čumákem. O dva měsíce později už nástroj používá, aby si přitáhl...
Daniel Hanuš ·

Proč voní některé květy jen v noci
V poledne k okrasnému tabáku přičichnete a necítíte skoro nic. Po setmění zaplaví stejný záhon sladká vůně, kterou cítíte až u branky...
Daniel Hanuš ·

Želva zimuje v lednici. Veterináři to doporučují
Na videu z Belfastu otevírá žena dvířka malé lednice a vytahuje z ní plastový box. Uvnitř leží želva, která v chladu prospala devět...
Daniel Hanuš ·

Jak dlouho žije husky a na co si u něj dát pozor
Nejslavnější husky historie Togo uběhl v lednu 1925 s lékem proti záškrtu přes zamrzlou Aljašku 261 mil a dožil se šestnácti let. Data z...
Daniel Hanuš ·

Proč datel klove do úlů v zimě
Díra ve stěně úlu a třísky na sněhu mohou být stopou hladového šplhavce. Často jde o žlunu zelenou, která se v mrazu hůř dostává k...
Daniel Hanuš ·

Cane corso hlídal italské statky
Fernando Casolino se narodil v roce 1920 na jihu Itálie a cane corso znal odmalička. Pamatoval si fenu Cecce, která porodila štěňata ve...
Daniel Hanuš ·

Venkovní králíci a morčata v zimě: kdy je přestěhovat dovnitř
Vědci z Královské veterinární koleje v Londýně jednu zimu měřili teplotu králíkům v útulku na pomezí Hertfordshire a Cambridgeshire. Ti...
Daniel Hanuš ·

Památné stromy: kdo o nich rozhoduje a proč
Začátkem listopadu napsali lidé, kteří vedou státní seznam památných stromů, do své měsíční zprávy větu, jakou by od úřadu čekal málokdo...
Daniel Hanuš ·

Papoušci si všimnou, když soused dostane lepší pamlsek. Vadí jim ale něco jiného
Kapucínská opička, která dostala okurku místo hroznu, ji vztekle hodila výzkumníkovi zpátky. Video obletělo svět a stalo se symbolem...
Daniel Hanuš ·

Proč kachna nesnáší vejce na jedno místo jako slepice
Vejce v trávě nebo vedle napáječky nemusí znamenat, že kachna o hnízdo nestojí. Výzkumy pekingských kachen ukazují zájem o kryté místo...
Daniel Hanuš ·

Proč kočka jí trávu a pak zvrací chlupy
Biologové z Univerzity High Point v Severní Karolíně loni udělali něco, čeho by se většina majitelů koček štítila. Sebrali šest zelených...
Daniel Hanuš ·

Kdy zasít lilek na předpěstování a čemu se vyhnout
Semínko lilku zasazené do substrátu o teplotě 20 °C vyklíčí zhruba za 13 dní. Stejné semínko ve 30 °C je venku za pět. Tenhle rozdíl...
Daniel Hanuš ·

Proč kočka švihá ocasem, když leží
Leží vám na klíně, přede, oči přivřené. Jen špička ocasu začne ťukat o gauč, nejdřív líně, pak rychleji. O pár vteřin později máte v ruce...
Daniel Hanuš ·

Kůň jako terapeut pro válečné veterány
Vodění a hřebelcování koní se zkoumá jako podpora veteránů s posttraumatickou stresovou poruchou. Menší studie zaznamenaly úlevu, často...
Daniel Hanuš ·

Stafordšírský bulteriér jako pes chůva je mýtus. Odkud se vzal
Na internetu koluje černobílá fotka: malé dítě spí v náruči svalnatého psa s širokou hlavou. Pod ní stojí, že v Anglii se stafordšírským...
Daniel Hanuš ·

Senioři, kteří se starají o ptáčka, méně trpí samotou
Starší lidé v anglickém Yorkshiru dostali buď andulku, nebo begónii. Po třech letech měli lidé s ptákem více přátel a návštěv. Výzkumníci...
Daniel Hanuš ·

Proč neodstraňovat mech ze střechy kůlny
Zelený mech na střeše kůlny často svádí k čištění před zimou. Biologové v něm ale nacházejí důležitý kousek zahradního prostředí a...
Daniel Hanuš ·














Diskuze, komentáře a vaše zkušenosti
Napište nám svůj názor, zeptejte se nebo poraďte ostatním. Vítáme slušné a užitečné příspěvky. Spam, reklamu a nevhodné komentáře odstraňujeme.
Narazili jste na příběh o kočkách na perských štítech? Co vám při ověřování historických legend pomáhá rozlišit pramen od pozdějšího vyprávění?