Kočka pohřbená s člověkem na Kypru je stará 9 500 let

Galerie fotek: Kočka pohřbená s člověkem na Kypru je stará 9 500 let

1 / 3

Kočka, která na ostrov nemohla doplavat

Na celém příběhu je nejzajímavější jeden zeměpisný detail. Kypr leží asi 70 kilometrů od tureckého pobřeží a kočky na něm nikdy přirozeně nežily. Nedostaly se tam samy. Musel je tam někdo dovézt na lodi.

A ti lidé to udělali záměrně. Vigne se svým týmem později na Kypru prozkoumal ještě starší vesnici Klimonas, osídlenou mezi 11 100 a 10 600 lety. V roce 2012 v časopise PNAS popsali, že tamní obyvatelé si z pevniny přivezli malé psy a kočky. Ve člunech, které musely zvládnout desítky kilometrů otevřeného moře, tedy vedle lidí, osiva a dobytka cestovala i zvířata, která se nedala jíst, a přesto stála za to místo.

Proč? Nejpravděpodobnější vysvětlení je velmi praktické. První zemědělci skladovali obilí a obilí přitahovalo myši. „Zdá se, že kočky chodily do vesnic, kde zásoby zrní lákaly spoustu myší, stále častěji,“ řekl Vigne pro Scientific American. Kdo měl kočku, měl méně hlodavců ve spíži.

Mazlíček, nebo obětina?

Jenže kočka ze Shillourokambosu nevypadá jako pouhý lapač myší, kterého po smrti někdo odklidil. Někdo pro ni vykopal vlastní jamku a rychle ji zasypal, takže kostra zůstala téměř nedotčená. Hrob člověka vedle ní byl na poměry doby bohatě vybavený, což naznačuje, že šlo o někoho s určitým postavením. Pohlaví nešlo určit, protože pánev byla poškozená.

„Možná byly ochočené kočky určeny pro zvláštní činnosti nebo pro zvláštní lidi ve vesnici,“ uvažoval Vigne v tiskové zprávě časopisu Science. Blízkost obou koster podle něj svědčí o silném vztahu za života. U společné orientace k západu byl opatrnější: „Nejsem úplně přesvědčený, že to má nějaký význam.“

Je tu i méně idylická možnost. Kočce bylo jen asi osm měsíců, takže mohla být zabita, aby svého člověka doprovodila na onen svět. Jak zemřela, se ale z kostí zjistit nedá.

Melinda Zederová ze Smithsonova institutu, tehdy předsedkyně Mezinárodní rady pro archeozoologii, nález označila za silný argument.

„Při absenci obojku je záměrné pohřbení zvířete s člověkem silným argumentem, že kočky měly v každodenním životě i v představách o posmrtném životě obyvatel Shillourokambosu zvláštní místo,“ řekla.

A dodala: „Opravdu zarážející je, že podobných souvislostí nevidíme z dřívější doby víc.“ Se psy se totiž lidé pohřbívali už o tisíce let dřív; nejstarší takové hroby z Izraele jsou staré asi 12 000 let.

Věk, který nelze změřit přímo

Číslo 9 500 let má jednu slabinu, o které se v titulcích moc nemluví. Kočičí kosti už neobsahovaly žádný kolagen, takže je nešlo datovat radiokarbonovou metodou. Stáří se odvozuje od vrstvy, ve které ležely, a ta je datovaná přibližně do doby před 9 500 až 9 200 lety. Pro archeology je to běžný a spolehlivý postup, jen to znamená, že rok narození téhle kočky nikdo nezná na desetiletí přesně.

Druhá věc je důležitější. Kočka ze Shillourokambosu nebyla domácí kočkou, jak ji známe dnes. Byla podstatně větší než dnešní mazlíčci a svou stavbou těla se nejvíc podobala divoké kočce plavé (africké). Guilaine ji popsal jako zvíře někde napůl cesty mezi divokým a domácím. Zederová upozorňovala, že kočky mohly být takzvaně komenzální: žily u lidí, protože se jim tam dařilo, ale nikdo je nechoval tak, jako chováme zvířata dnes. Na kostech se ten rozdíl skoro nedá poznat, divoká i domácí kočka vypadají téměř stejně.

Kde se tedy vzala vaše kočka

Dlouho se tradoval jednoduchý příběh: kočky si ochočili první zemědělci na Blízkém východě a spolu s nimi se pak rozšířily do Evropy. Kyperský hrob do něj krásně zapadal.

První trhliny přinesla genetika. V roce 2017 tým Claudia Ottoniho v časopise Nature Ecology & Evolution porovnal mitochondriální DNA více než dvou set koček z posledních zhruba devíti tisíc let. Vyšlo mu, že dnešní kočky mají předky ve dvou populacích divokých koček. Jedna pocházela z Blízkého východu, druhá z Egypta. „Stále není jasné, jestli egyptská domácí kočka pochází od koček dovezených z Blízkého východu, nebo jestli v Egyptě proběhla druhá, samostatná domestikace,“ řekl tehdy Ottoni.

K Egyptu ukazovaly i vykopávky. V Hierakonpoli na jihu země našel belgický archeozoolog Wim Van Neer se svými kolegy v roce 2014 jámu se šesti kočkami, dvěma dospělými a čtyřmi koťaty, pohřbenými kolem roku 3700 před naším letopočtem. Koťata pocházela nejméně ze dvou vrhů a jejich stáří neodpovídalo tomu, jak se divoké kočky v Egyptě rozmnožují. Rozmnožovací cyklus podle vědců mohlo narušit to, že kočky krmili lidé.

Zatím největší zlom přišel loni v listopadu. Ottoni s Marcem De Martinem z Univerzity Tor Vergata v Římě, Van Neerem a Jorisem Petersem z Mnichova publikovali v časopise Science analýzu DNA z 225 koček z 97 archeologických lokalit v Evropě a Anatolii. Z toho sestavili 87 genomů, nejstarší vzorky byly staré kolem 11 000 let. Závěr překvapil i samotné autory: domácí kočky do Evropy nepřišly s neolitickými zemědělci před šesti nebo sedmi tisíci lety. Přišly teprve asi před 2 000 lety ze severní Afriky.

„Nejstarší domácí genomy dorazily do Evropy zhruba před dvěma tisíci lety,“ řekl De Martino pro americké veřejnoprávní rádio NPR. Nejstarší evropská domácí kočka v jejich souboru žila mezi lety 50 př. n. l. a 80 n. l. v rakouském Mauternu, kde stála římská pevnost na Dunaji. Vědci rozlišili dvě vlny. Jedna dorazila asi před 2 200 lety na Sardinii a dala vzniknout tamním divokým kočkám. Druhá se s Římany rozšířila po pevnině a z ní pochází většina dnešních evropských koček. Kočky, které lidé nacházeli v Evropě a Anatolii ve starších vrstvách, byly podle genomů divoké.

Severoafrické divoké kočky se podle Peterse nejspíš usadily v obilnářských osadách a přístavech, kde nacházely krysy, myši a zbytky ryb. „Egypt by byl tím klíčovým místem, vzhledem ke všemu, co máme v ikonografii,“ míní Ottoni.

Podobný příběh se ve stejném měsíci objevil i z druhého konce světa. Čínští genetici v časopise Cell Genomics ukázali, že kočky, které v Číně žily u lidí po 3 500 let, nebyly kočky domácí, ale kočky bengálské, úplně jiný druh. Skutečná domácí kočka do Číny doputovala až po Hedvábné stezce, nejstarší nalezené pozůstatky jsou z doby kolem roku 730 našeho letopočtu.

Co tedy znamená kyperský hrob dnes

Nová genetika kyperský nález nepopírá. Spíš ho staví do jiného světla. Kočka ze Shillourokambosu nejspíš nebyla předkem vaší kočky a nebyla ani domácí v dnešním smyslu. Byla to divoká kočka, kterou lidé převezli přes moře, nechali žít mezi sebou a jednu z nich pak uložili do země vedle člověka.

Ukazuje to něco, co genomy zachytit nedokážou. Mezi lidmi a kočkami vznikl vztah dávno předtím, než se z koček staly domácí zvířata. Lidé na Kypru si je možná vozili kvůli myším, ale pohřbívat je kvůli myším nemuseli. Domestikace, jak ji dnes popisují genetici, byla dlouhý a klikatý proces, který na různých místech začínal a zase končil, a kyperská kočka je nejspíš jedním z těch pokusů, které nevedly přímo k nám.

Jonathan Losos, evoluční biolog z Washingtonovy univerzity v St. Louis, který novou studii komentoval v časopise Science, upozornil, že v genetických datech zůstává mezera mezi dvěma a čtyřmi tisíci lety a kočky jsou v Řecku a Itálii zobrazované už před 3 700 lety. Příběh tedy ještě není dopsaný. Ani Van Neer si nedělá iluze: „Poslední slovo o domestikaci koček, o tom kdy a kde, ještě nezaznělo.“

Jisté je jen to, že někdo před devíti a půl tisíci lety vykopal pro mladou kočku jámu vedle člověka, na kterém mu záleželo. A že to udělal tak pečlivě, že si toho všímáme dodnes.