Gazely skáčou na místě, aby ukázaly predátorovi, že jsou zdravé

Galerie fotek: Gazely skáčou na místě, aby ukázaly predátorovi, že jsou zdravé

1 / 3

Jedenáct teorií a žádná jistota

Když se zoologové začali stottingem vážně zabývat, nabízelo se vysvětlení hned několik. Gazela možná varuje ostatní ze stáda. Možná si ze skoku líp prohlédne vysokou trávu, kde se může skrývat další šelma. Možná mate útočníka. Možná si prostě hraje.

Britský behaviorální ekolog Tim Caro, který v Serengeti léta sledoval gepardy, sepsal v roce 1986 pro časopis Animal Behaviour přehled, v němž napočítal celkem jedenáct hypotéz. Pak je začal jednu po druhé testovat v terénu. Většinu dokázal odmítnout nebo aspoň oslabit.

Jeho data z gepardích lovů ukázala něco zajímavého. Když gazela začala poskakovat, gepardi častěji lov vzdali úplně. A když už se za takovou gazelou pustili, ulovili ji výrazně méně často než gazelu, která neskákala. Caro z toho vyvodil opatrný závěr: skok je především vzkaz „vidím tě". Gepard spoléhá na překvapení, a jakmile ho kořist prozradí, má jeho plížení smysl jen málokdy.

Jenže to pořád nevysvětlovalo, proč gazela skáče, místo aby prostě utekla.

Psi hyenovití a sezona hladu

Rozhodující důkaz přinesla o dva roky později dvojice mladých výzkumníků z Cambridge, Clare FitzGibbonová a John Fanshawe. Místo gepardů se zaměřili na psy hyenovité, kteří loví úplně jinak. Nepřikrádají se. Vybírají si kořist z dálky a pak ji štvou na dlouhé vzdálenosti, dokud ji neudolají.

Právě na ně gazely reagovaly skákáním nejčastěji. Podle studie, kterou FitzGibbonová a Fanshawe publikovali v roce 1988 v časopise Behavioral Ecology and Sociobiology pod výmluvným názvem Stotting u gazel Thomsonových: poctivý signál kondice, gazely poskakovaly zhruba v šesti z deseti setkání se psy. U gepardů to bylo jen asi v sedmi procentech případů. Dává to smysl. Psi přicházejí otevřeně a zdálky, takže zbývá čas na „představení". Gepard udeří z blízka a gazela musí okamžitě běžet.

Pak přišla trojice zjištění, která celou záhadu rozlouskla:

• Psi si vybírali gazely, které skákaly méně. Ty, které poskakovaly hodně a vytrvale, nechávali na pokoji.
• Gazely, které psům utekly, skákaly častěji a déle než ty, které psi nakonec dostali.
• V období sucha, kdy jsou zvířata vyhublá a slabší, gazely skákaly méně a s menší intenzitou než v období dešťů.

Ten třetí bod je klíčový. Kdyby šlo jen o varování stáda nebo o rozhlížení po okolí, nemělo by sucho na skákání vliv. Jenže ono má. Skákat dokáže jen zvíře, které na to má sílu. A psi tomu zřejmě rozumějí.

Poctivá reklama, kterou nejde zfalšovat

Proč by tomu měl predátor věřit? Vždyť by stačilo, aby každá gazela předstírala, že je fit.

Tady vstupuje do příběhu izraelský biolog Amotz Zahavi a jeho slavný princip handicapu. Zahavi tvrdil, že signál je důvěryhodný jen tehdy, když něco stojí. Pávovi ocas překáží, a proto o jeho zdraví vypovídá víc než jakékoli tvrzení. Gazela, která ve chvíli ohrožení vyskočí do vzduchu místo toho, aby běžela, v podstatě říká: „Mám tolik rezerv, že si můžu dovolit ztrácet čas, a stejně mi neutečeš."

Slabá nebo nemocná gazela tuhle hru hrát nemůže. Vysoký, pružný skok s nataženýma nohama prostě nezahraje zvíře s vyčerpanými svaly nebo zraněnou nohou. Proto je signál poctivý. Nelze ho dlouhodobě falšovat.

Britský evoluční biolog John Maynard Smith, jeden z otců moderní teorie zvířecích signálů, s tímto výkladem souhlasil jen zčásti. Ve své knize Animal Signals z roku 2003 napsal, že stotting je spíš „ukazatel kondice a schopnosti uniknout" než skutečný handicap. Ať tak či onak, výsledek je stejný: predátor dostane informaci, kterou nelze zfalšovat, a obě strany z ní těží.

Proč se to vyplatí oběma

Na tom je celá věc nejkrásnější. Gazela a pes hyenovitý jsou nepřátelé, a přesto spolu „mluví" a oba z rozhovoru něco mají.

Gazela ušetří energii na dlouhý úprk a riziko, že ji štvanice stejně vyčerpá. Pes ušetří síly na honičce, která by skončila nezdarem. Hon pro psa hyenovitého může trvat kilometry, a smečka, která by marnila síly za zdravými zvířaty, by brzy hladověla. Mnohem výhodnější je vybrat si tu gazelu, která skáče nejméně.

Svědectví o tom zanechal už německý etolog Fritz Walther, který koncem šedesátých let v Serengeti pozoroval psy, jak se ženou za jednou gazelou, pak za další a další, až byli sami vyčerpaní, aniž by kteroukoli chytili. Selekce podle skoků je přesně ten filtr, který takové plýtvání omezí.

A co ten lev?

Pozorný čtenář si všiml, že v příběhu zatím lev skoro nefiguruje. To má svůj důvod. Lvi, stejně jako gepardi, loví hlavně ze zálohy a v krátkém sprintu. Gazela, která lva uvidí příliš pozdě, nemá čas nic předvádět a prostě běží. Výzkumy ukazují, že když je šelma blízko, gazely skákání vynechávají.

Jestliže ale lva zahlédne zdálky, platí Carova první lekce: skok mu oznámí, že je prozrazený. A pro lovce, jehož celá strategie stojí na nečekaném výpadu, je to často důvod hledat oběť jinde. Vzkaz „vidím tě a mám sílu" funguje na každého, kdo umí počítat náklady.

Nejen gazely

Nejde o africkou kuriozitu. Podobně skáčou antilopy skákavé v Kalahari, vidlorohy v amerických prériích, indické antilopy jelení a severoameričtí jeleni ušatí a černoocasí. Biologové Theodore Stankowich a Richard Coss z Kalifornské univerzity v Davisu v roce 2007 zjistili, že jeleni černoocasí poskakují tím víc, čím hrozivěji se k nim člověk přibližuje, a často při tom míří do kopce a do vyšší vegetace. Část jejich skákání tak možná slouží i k tomu, aby si zvíře přehlédlo terén a zahlédlo, co se skrývá v trávě.

Stejný princip poctivé chlouby objevili vědci i úplně jinde. Britský ornitolog Will Cresswell tři zimy sledoval na skotském ústí řeky, jak dřemlíci loví skřivany. Skřivani, kteří při útoku začali zpívat, byli pronásledováni kratší dobu a dravec je chytal méně často. Zpívat a zároveň prchat před sokolem dokáže jen pták v dobré kondici. Karibští anolisi zase na predátora „dělají kliky". Výzkum na anolisovi portorikánském ukázal, že počet těchto kliků odpovídá vytrvalosti ještěrky, tedy přesně tomu, co by dravec potřeboval vědět.

Tim Caro, dnes působící na Univerzitě v Bristolu, se k tématu vrátil v roce 2023 v přehledové studii o otevřených otázkách výzkumu obrany proti predátorům. Takzvané signály odrazující od pronásledování v ní zůstávají jednou z kategorií, kde se zvířecí chování dá vykládat různě a kde ještě zdaleka není všechno vyřešeno.

Co si z toho odnést

Až příště uvidíte v přírodopisném dokumentu gazelu, která poskakuje jako na trampolíně, zatímco se k ní blíží smečka, nedívejte se na to jako na hloupost nebo paniku. Je to jedno z nejlépe zdokumentovaných „vyjednávání" mezi kořistí a lovcem, jaké věda zná. Gazela neříká „bojím se". Říká „zkus to, ale vyplatí se ti to?"

A predátor, pokud je chytrý, poslechne.