Kočka divoká se vrací do českých lesů. Od domácí ji poznáte podle ocasu

Galerie fotek: Kočka divoká se vrací do českých lesů. Od domácí ji poznáte podle ocasu

1 / 3

Zmizela kvůli smrkům a puškám

Kočka divoká (Felis silvestris) není zdivočelá domácí kočka. Je to samostatný evropský druh, který v našich lesích žil dávno předtím, než si sem lidé přinesli první mazlíčky. Je to nejmenší česká šelma, ale silná: samci váží až osm kilo, živí se hlavně hraboši a myšmi a jedno zvíře obhospodařuje desítky až stovky hektarů.

Zlomit ji dokázal až člověk. Lesní řád Marie Terezie z roku 1754 otevřel cestu smrkovým monokulturám, lovecký řád Josefa II. z roku 1786 zase dovoloval střílet „škodnou“. Kočka divoká skončila na stejném seznamu jako vlk, rys a medvěd. Během 19. a 20. století z české krajiny prakticky zmizela. Jeden z posledních doložených kusů byl uloven v roce 1952 u Telnice v Krušných horách. Pokus vrátit ji na Šumavu v roce 1970 nevyšel.

Pak se dlouho nedělo nic. Zooložka Jana Pospíšková ve své diplomové práci z roku 2015 za pět let hledání potvrdila jen čtyři jedince. Zároveň ale spočítala, že pro kočku divokou by bylo vhodných zhruba 24 procent území Česka. Teplé listnaté a smíšené lesy pahorkatin, kde nepadá moc sněhu. Místa jako Doupovské hory, Křivoklátsko, Kokořínsko nebo Bílé Karpaty.

Měla pravdu. Kočky si tu cestu našly samy.

Příliv z Bavorska a ze Slovenska

Do Česka se kočka divoká vrací dvěma proudy. Na západ a jihozápad přichází z Německa, kde podle odhadů ochránců z BUND žije kolem osmi tisíc zvířat. Na východ se šíří karpatská populace ze Slovenska.

Prvním velkým zlomem byl rok 2019, kdy fotopast poprvé zachytila kočku divokou ve vojenském újezdu Hradiště v Doupovských horách. Dnes tam podle Jiřího Sochora ze spolku Rys Ostrovid, který kočky v Doupově dlouhodobě sleduje, žijí zhruba dvě desítky jedinců.

V roce 2021 našli místní lidé u Nového Knína na Dobříšsku na silnici sraženou kočku. Nahlásili ji ochráncům a genetici z Ústavu biologie obratlovců AV ČR potvrdili, že jde o samce kočky divoké, který pocházel z bavorské populace. Na Dobříšsku to byl první doložený výskyt po zhruba sto letech. Později přibyl další sražený samec, tentokrát na dálnici D4 u Dobříše.

Dnes je kočka divoká potvrzená v Lužických a Doupovských horách, na Křivoklátsku, Dobříšsku, na Šumavě, v Českém a Slavkovském lese a na moravsko-slovenském pomezí. Zachycena byla i v Českém Švýcarsku, tam ale zatím chybí ověření z DNA.

Matěj, Pepík a území velké jako rysí

Dlouho o českých kočkách divokých vědci věděli hlavně to, že existují. Jak žijí, kudy chodí a kolik prostoru potřebují, zůstávalo záhadou. To se začalo měnit 24. února 2025.

Ten večer vědci v Doupovských horách poprvé v historii Česka odchytili samce kočky divoké. Dostal jméno podle kalendáře, Matěj. Vážil 5135 gramů, věk mu odhadli na čtyři až pět let. Po uspání mu nasadili GPS obojek a kolem jedenácté večer odběhl zpátky do tmy.

„GPS telemetrie je moderní metoda monitoringu různých druhů obratlovců,“ vysvětluje zooložka Jarmila Krojerová z Ústavu biologie obratlovců AV ČR, která projekt financovaný Technologickou agenturou ČR vede. Obojky mají pojistku: po roce se samy rozepnou a spadnou, takže zvíře není potřeba znovu chytat. U Matěje to fungovalo a dnes běhá bez obojku.

Největší překvapení ale přinesl jiný loňský samec, Pepík. Během devíti měsíců využíval území o rozloze zhruba 300 kilometrů čtverečních. To je plocha srovnatelná s domovským okrskem rysa ostrovida, šelmy několikanásobně větší. Data navíc ukázala, že kočka divoká není tak docela lesní zvíře. Potřebuje mozaiku lesů, mezí a luk, kde loví hlodavce.

Velké území má ovšem stinnou stránku. Čím víc kočka cestuje, tím víc silnic musí přejít. Proto letos v červnu dostaly obojky další čtyři kočky v CHKO Český les. Vědci chtějí vědět, kudy přesně chodí, a navrhnout opatření, která omezí zbytečné úhyny pod koly aut.

Největší hrozba přede dveřmi: náš mourek

Kočce divoké dnes nejvíc nehrozí lovci. Hrozí jí láska. Kočka divoká se totiž dokáže křížit s kočkou domácí a jejich potomci jsou plodní. Pokud se to děje často, divoký druh se postupně „rozpouští“ v genech mazlíčků.

Jak to může dopadnout, ukazuje Skotsko. Tým Jo Howard-McCombe z Univerzity v Bristolu v roce 2023 zveřejnil analýzu genomů koček od pravěku po současnost. Zjistil, že divoké a domácí kočky žily na britských ostrovech vedle sebe zhruba dva tisíce let a skoro se nemíchaly. Křížení prudce vzrostlo až zhruba před šedesáti lety, kdy divokých koček zbylo tak málo, že nenacházely partnery vlastního druhu. Během pár generací byla divoká populace prakticky pohlcena. Podle autorů je křížení spíš příznakem úpadku než jeho příčinou: kočky nejdřív zdecimoval lov a kácení lesů, teprve pak je dorazili domácí kocouři.

Skotové dnes zachraňují svou kočku z chovných stanic. Projekt Saving Wildcats vypustil od roku 2023 do národního parku Cairngorms 46 koček a letos se v divočině narodila koťata už potřetí za sebou.

Česko zatím tak daleko není, ale varovné signály tu jsou. Genetický výzkum Ústavu biologie obratlovců AV ČR z let 2020 až 2022 našel křížence v karpatské populaci. Nejvíc ve slovenských Strážovských vrších, přímo naproti Bílým Karpatům přes údolí Váhu, kde tvořili hybridi 15 procent zachycených zvířat. Fotopast v Bílých Karpatech dokonce natočila hybridního samce, jak se páří se samicí kočky divoké. Ztráta genetické čistoty podle Krojerové může vést ke ztrátě místních přizpůsobení nebo k častějšímu výskytu škodlivých mutací, které jsou typické pro přešlechtěné domácí kočky.

Že to nemusí být osud, naznačuje nová studie ze Španělska. Vědci z Univerzity v Granadě vedení zoologem Gil-Sánchezem sledovali sedm let, od roku 2017 do roku 2024, kočky divoké a domácí na jednom území pomocí telemetrie a fotopastí. Výsledky publikované letos v časopise Animal Conservation popisují bariéry v chování, které křížení i přenos nemocí brzdí. Zdravá a početná populace divokých koček se domácím kocourům zkrátka spíš vyhýbá. Problém nastává tam, kde je divokých koček málo a v lese se potlouká hodně toulavých domácích.

Jak ji poznáte: podívejte se na ocas

A teď to hlavní. Kdybyste na kraji lesa potkali mourovatou kočku, jak poznáte, jestli jde o sousedovu Micku, nebo o kriticky ohroženou šelmu? Na první pohled si jsou nečekaně podobné. Rozhoduje ocas.

Ocas kočky divoké je krátký, kratší než polovina délky těla. Je huňatý a po celé délce skoro stejně tlustý, takže připomíná spíš palici než bič. Konec je tupý, jako useknutý, a černý. Přes ocas vedou ostře ohraničené černé kroužky, které se nespojují.

Ocas domácí mourované kočky je delší a tenčí, ke konci se zužuje do špičky. Pruhy bývají rozmazané, nepravidelné a často splývají s pruhem na hřbetě.

Další znaky, které pomohou:

• Hřbetní pruh. Kočka divoká má na hřbetě tenkou černou čáru, která končí u kořene ocasu a nepokračuje na něj.
• Boky. Divoká kočka je celkově světlejší, šedohnědá až šedožlutá, a na bocích nemá výrazné mourování. Pruhy jsou slabé a spíš rozpité.
• Hlava a ramena. Za hlavou má čtyři výrazné černé pruhy, na ramenou obvykle dva krátké proužky.
• Postava. Působí mohutněji než běžná domácí kočka, hlavně kvůli husté srsti.

Ve Skotsku na tomhle principu vznikl bodovací systém zoologa Andrewa Kitchenera. Hodnotí sedm znaků srsti, mezi nimi právě tvar konce ocasu a zřetelnost kroužků, a každý dostane jeden až tři body. Kočka s 19 a více body z 21 se považuje za divokou. Skotské metodiky ale zároveň varují, že tupost konce ocasu se mění s ročním obdobím, věkem i tím, jestli je srst zrovna mokrá.

Proto vědci opakují jedno: jistotu dá jen DNA. „Nejspolehlivějším důkazem přítomnosti kočky divoké je analýza DNA,“ říká Krojerová. Kříženec totiž může vypadat skoro dokonale divoce. Vzorky sbírají vědci pomocí chlupových pastí, což jsou dřevěné kolíky navoněné kozlíkem lékařským. Kočky se o ně otírají stejně nadšeně jako domácí kočky o kozlíkovou hračku a nechají na nich chlupy.

Co můžete udělat vy

Kočka divoká je zvláště chráněný druh a na českém Červeném seznamu je vedena jako kriticky ohrožená. Přesto jí může pomoct skoro každý.

Hlaste pozorování. Pokud uvidíte kočku se znaky divoké, natočíte ji na fotopast nebo najdete uhynulé zvíře, pošlete to přes web kockadivoka.cz nebo na e-mail stopy@selmy.cz. Řada českých nálezů, včetně samce od Nového Knína, začala právě u všímavých lidí.

Nechte koťata v lese. Na jaře se v lesích občas najdou „opuštěná“ mourovatá koťata. Mohou to být mláďata kočky divoké, jejichž matka je na lovu. Němečtí ochránci každoročně varují lidi, kteří taková koťata v dobré víře odnášejí domů. Platí to samé jako u srnčat: nesahat a odejít.

Kastrujte venkovní kočky. Tohle je možná nejdůležitější bod pro každého, kdo bydlí blízko lesa. V Německu připadá na osm tisíc divokých koček zhruba 15 milionů domácích a dva miliony zdivočelých. Nekastrovaný kocour, který chodí do lesa, je pro divokou populaci větší hrozbou než leckterý pytlák.

Zpomalte v noci u lesa. Sražená zvířata od Nového Knína a z D4 nejsou výjimkou. Pro malou populaci je každý mrtvý samec citelná ztráta.

Před sto lety byste kočku divokou v Česku hledali marně. Dnes se po českých lesích potuluje Matěj bez obojku, Pepík obchází území velké jako rys a Tončina koťata z Lužických hor už nejspíš hledají vlastní revír. Jestli tu zůstanou, záleží i na tom, co se děje za plotem naší zahrady.