Štěňata pořízená během pandemie mají častěji problémy s chováním

Galerie fotek: Štěňata pořízená během pandemie mají častěji problémy s chováním

1 / 3

Rok, kdy si psa pořídil skoro každý

Rowena Packerová, která na RVC přednáší o chování a welfare společenských zvířat, a její tým nejdřív potřebovali zjistit, kdo si vlastně pandemického psa pořídil. Na přelomu listopadu a prosince 2020 oslovili majitele štěňat a porovnali 4 369 psů koupených mezi březnem a prosincem 2020 s 1 148 štěňaty pořízenými ve stejném období roku 2019.

Rozdíly byly výrazné. Mezi „pandemickými“ majiteli bylo víc lidí, kteří psa nikdy předtím neměli (40 procent proti 33 procentům o rok dřív), častěji měli doma děti a výrazně méně z nich pracovalo v péči o zvířata, třeba jako veterinární sestry nebo trenéři (10 procent proti 18). Každý desátý přiznal, že před pandemií o štěněti vůbec neuvažoval, a dva z pěti uvedli, že jejich rozhodnutí pandemie ovlivnila. Nejčastěji proto, že najednou měli víc času.

Způsob nákupu se změnil také. Pandemičtí kupci štěně méně často viděli osobně, častěji posílali zálohu jen na základě fotek nebo videohovoru, přebírali psa mimo chovatelskou stanici a štěně viděli bez sourozenců z vrhu. Častěji také zaplatili přes dva tisíce liber. „Poptávka po štěňatech během pandemie převýšila nabídku z legitimních zdrojů, které dbají na welfare,“ řekla Packerová serveru Vet Times. „Bezskrupulózní chovatelé a dovozci štěňat na tom vydělali.“

Co štěňatům chybělo

Pro psa jsou první čtyři měsíce života klíčové. V tomto takzvaném socializačním období se učí, že cizí lidé, jiní psi, auta nebo hluk ze stavby nejsou hrozba. Pandemie mu toho mnoho vzala.

Claire Brandová, která se v témže týmu věnuje welfare psů, v roce 2022 zveřejnila srovnání, jak vypadalo rané dětství obou skupin. Do kurzu pro štěňata se před dosažením 16 týdnů dostalo 68 procent psů z roku 2019, ale jen 29 procent pandemických. Návštěvy doma zažilo 95 procent štěňat z roku 2019 a 82 procent těch z roku 2020. Pandemická štěňata také méně často potkávala lidi a psy mimo vlastní domácnost. „Některá štěňata přišla o klíčové zážitky raného věku, jako jsou kurzy nebo návštěvy doma,“ shrnula Brandová.

Zajímavé je, co se nezměnilo. Řada dalších zkušeností, jako svezení autem, pobyt v různém prostředí nebo setkání s různými zvuky, se podle studie výrazně nesnížila. Podobně vyzněl i výzkum organizace Dogs Trust, který v rámci dlouhodobé studie Generation Pup sleduje tisíce psů v Británii a Irsku. Tým Rachel Kinsmanové v roce 2024 popsal, že lockdown měl na socializaci štěňat menší dopad, než výzkumníci čekali. Lidé zkrátka improvizovali. Delší ale byly mezery mezi tím, kdy štěně doma potkalo nového dospělého člověka.

Dvacet jedna měsíců později

Skutečná zkouška přišla, když štěňata dospěla. Tým RVC v roce 2022 znovu oslovil majitele a výsledky z 985 psů ve věku 21 měsíců vyšly v lednu 2024 v časopise Animals.

Alespoň jeden problém s chováním hlásilo 96,7 procenta majitelů. Typický pes jich měl pět, pětina majitelů jich vyjmenovala osm a víc. Nejčastěji šlo o tahání na vodítku (67 procent), skákání na lidi (57 procent) a nepřicházení na zavolání (52 procent). To jsou věci nepříjemné, ale řešitelné. Vážnější kategorie už ale nebyly zanedbatelné: projevy strachu a vyhýbání se hlásilo 41 procent majitelů, nějakou formu agrese 25 procent.

Autoři své výsledky porovnali se staršími britskými daty. Klasická studie z roku 2008 uváděla problémové chování u 76 procent psů, tedy znatelně méně. Sami ale upozorňují, že výsledky silně závisí na tom, jak se výzkumníci ptají. Když dávají majitelům seznam možných potíží, zaškrtnou jich víc, než když mají problémy sami popsat. Jiná britská studie s volnými odpověďmi našla problémy jen u 35 procent devítiměsíčních psů. Přímé srovnání je proto potřeba brát s rezervou.

Jedno číslo ale vystupuje i tak. Problémy spojené s odloučením, tedy štěkání, vytí, ničení věcí nebo panika, když pes zůstane sám, měla téměř třetina psů (30,9 procenta). V dřívější britské kohortě sledované před pandemií to bylo 22 procent.

Pes, který nikdy nezůstal sám

Vysvětlení se nabízí samo a vědci ho opatrně formulují také. Pandemická štěňata během citlivého období vývoje skoro nikdy nezůstávala doma sama. Mohla si tak vytvořit očekávání, že člověk je tu pořád, a to se zhroutilo ve chvíli, kdy se majitelé vrátili do kanceláří a děti do škol.

Data ale ukazují, že to není celý příběh. Samotná změna v tom, kolik času pes trávil sám, se jako rizikový faktor neprokázala. Autoři to vysvětlují tím, že část majitelů o problému věděla a psa na samotu postupně připravila. Silněji s úzkostí z odloučení souviselo to, jestli pes vyžadoval pozornost nebo se něčeho bál. Naopak druhý pes v domácnosti riziko zhruba snižoval na polovinu.

Italové našli víc strachu

Britové nejsou jediní, kdo si všiml změny. Tým Luigiho Sacchettina z Neapolské univerzity Federica II. porovnal v roce 2022 dospělé psy, kteří byli štěňaty během italského lockdownu mezi březnem a květnem 2020, se psy narozenými až po něm. Na dotazník odpovědělo 310 majitelů.

Psi z lockdownu dosahovali výrazně vyššího skóre ve strachu. Výsledky naznačovaly, že hůř snášejí manipulaci, víc se bojí cizích lidí a lekají se hlasitých či náhlých zvuků. U agresivity vyšel rozdíl na hraně statistické významnosti. Studie je menší a opírá se o to, co majitelé o svých psech uvádějí, ale směr potvrzuje. Štěně, které v rozhodujících týdnech nepoznalo svět, se ho jako dospělý pes častěji bojí.

Křik, škubnutí, odtažení

Britská data odhalila ještě jednu věc, která výzkumníky znepokojila víc než samotné problémové chování. Celých 82 procent pandemických majitelů přiznalo, že při výcviku sáhli po averzivních metodách. Nejčastěji psa fyzicky odstrčili nebo odtáhli (44 procent), křičeli na něj (41 procent) nebo škubli vodítkem (40 procent). Autoři uvádějí, že je to víc, než ukázaly předchozí britské studie za poslední dvě desetiletí.

Psi majitelů, kteří používali tresty, měli v průměru víc problémů. Při kombinaci odměn a více trestajících metod šlo zhruba o jeden a půl problému navíc. Výzkum nedokáže říct, co bylo dřív. Jestli tresty chování zhoršují, nebo jestli k nim lidé sahají z bezradnosti, když už pes zlobí. Odborníci se ale shodují, že trest u ustrašeného psa strach spíš prohlubuje.

„Problémové chování psů je velká výzva pro jejich welfare, nejen pro samotné psy, ale i pro ty, kdo se o ně starají,“ říká Rowena Packerová. „Často je to signál, že pes situaci nezvládá, nebo že ho nikdo nenaučil, jak správně reagovat.“

Zajímavý detail: jediným faktorem, který snižoval pravděpodobnost trestajícího výcviku, byla účast na online kurzu pro štěňata. Kdo se během lockdownu aspoň přes obrazovku dozvěděl, jak se psem pracovat odměnou, sahal po křiku a škubání výrazně méně.

Robert Bays, který vede behaviorální tým londýnského útulku Battersea, který výzkum pandemických štěňat podporuje, varuje před podceněním: „Malý problém s chováním u štěněte nebo psa může rychle přerůst ve vážný. Hluboce nás znepokojuje, kolik majitelů podle této studie používá averzivní metody.“

Když se pes stane břemenem

Nejnovější díl výzkumu vyšel v únoru 2025 v časopise PLOS ONE. Bree Merrittová z RVC se zaměřila na to, jak se mezi majiteli a jejich pandemickými psy vyvíjí vztah. Analyzovala odpovědi téměř 800 lidí.

Většina problémů s chováním citový vztah k psovi nenarušila. Lidé své psy milovali, i když tahali na vodítku nebo štěkali. Výrazně ale rostl pocit, že pes je zátěž. Nejvíc u psů, kteří byli agresivní ve třech nebo čtyřech typech situací. Agrese byla zároveň jediným problémem, který oslaboval i citové pouto. „Problémové chování má největší vliv na to, jak velkou zátěž naši majitelé pandemických štěňat pociťují,“ uvedla Merrittová. A to i poté, co výzkumníci započítali chybějící výcvik a socializaci.

Podstatné zjištění se týká motivace. Lidé, kteří si psa pořídili přímo kvůli pandemii, vnímali péči o něj jako větší zátěž než ti, kteří o psovi uvažovali už dřív. „Impulzivní pořizování psů na základě krátkodobých okolností je pro oblast welfare psů trvalým problémem,“ řekla Packerová. Podle ní by mohly pomoci i povinné kurzy před koupí, které by odrazovaly od neuvážených nákupů.

Do 21 měsíců věku přitom svého psa ještě mělo 98 procent majitelů. Z 13 psů, kteří byli darováni nebo prodáni, odešli čtyři kvůli chování. Ze devíti uhynulých nebo utracených psů byli tři utraceni kvůli chování. Autoři ale varovali, že nejrizikovější období teprve přijde: podle dřívějších výzkumů se problémy s chováním a s nimi i odevzdávání psů nejčastěji objevují ve věku 2,5 až 3,7 roku. Pandemická generace tímto obdobím prošla v letech 2022 až 2024. Výzkumný program RVC stále pokračuje a další data by měla ukázat, jestli se obava naplnila.

Ne všechno je vina covidu

Vědci sami upozorňují, aby se pandemie nestala výmluvou pro všechno. Tahání na vodítku hlásilo 67 procent pandemických majitelů, ale v roce 2008 to bylo 69 procent. „Problémové chování je pravděpodobně mnohem širší problém než jen u psů, kteří přišli domů během pandemie,“ upozorňuje Merrittová. Autoři k tomu suše poznamenávají, že u tahání na vodítku se za patnáct let zjevně nepodařilo dosáhnout žádného pokroku.

Všechny zmíněné studie navíc stojí na tom, co o svých psech říkají sami majitelé. Na dotazníky odpovídaly převážně ženy a lidé, kterým na psech záleží natolik, že se do výzkumu zapojili. Ti, kdo psa mezitím odevzdali, mohli ze studie vypadnout, takže skutečnost může být ještě o něco horší.

Celkový obraz je ale konzistentní. Pandemie vytvořila kombinaci, kterou výzkumníci nazvali „dokonalou bouří“: víc začínajících majitelů, impulzivní nákupy od pochybných prodejců, štěňata bez návštěv a kurzů, nikdy nezůstávající sama a nakonec trestající výcvik ve chvíli, kdy se problémy objevily.

Co dělat, když takového psa máte

Psům narozeným v roce 2020 je dnes kolem šesti let. Socializační okno je dávno zavřené, ale to neznamená, že se nedá nic dělat. Vědci z RVC doporučují několik kroků:

• Začněte u veterináře. Za změnou chování může být bolest nebo jiný zdravotní problém. Veterinář také může doporučit certifikovaného etologa nebo kynologa.
• Vyměňte tresty za odměny. Studie opakovaně ukazují, že výcvik založený na odměně souvisí s menším počtem problémů a lepším vztahem se psem.
• Kurzy nejsou jen pro štěňata. Výzkumníci výslovně doporučují kurzy pro dospělé psy, například na chůzi na volném vodítku.
• Samotu trénujte postupně. Psa nechávejte samotného na krátké chvíle a dobu prodlužujte jen tehdy, když zůstává klidný.
• Nečekejte, až se to zhorší. Jak říká Robert Bays z Battersea, malý problém může rychle přerůst ve velký. Čím dřív si majitel řekne o pomoc, tím snazší je náprava.

A pro ty, kdo o psovi teprve uvažují, platí ponaučení z pandemie dvojnásob. Pes není řešení na pár měsíců, kdy jsme náhodou víc doma. Bude s námi i ve chvíli, kdy se svět vrátí do normálu.