Zvíře podle českého zákona už není věc. Co to v praxi mění

Galerie fotek: Zvíře podle českého zákona už není věc. Co to v praxi mění

1 / 3

Věta, která zní velkoryse

Od 1. ledna 2014 stojí v novém občanském zákoníku paragraf 494. Říká, že živé zvíře má zvláštní význam a hodnotu jako smysly nadaný živý tvor a že není věcí. Hned v další části věty ale dodává háček: ustanovení o věcech se na zvířata použijí obdobně, pokud to neodporuje jejich povaze.

Česko tím následovalo Rakousko, které podobnou formulaci zavedlo v roce 1988, a Německo, kde platí od roku 1990. Část právníků od začátku tvrdila, že jde hlavně o gesto. Profesoři Jiří Švestka a Svatopluk Stuna psali už v roce 2011 v Právních rozhledech, že se v praxi prakticky nic nezmění. Advokát Jan Březina později v rozboru pro server epravo.cz shrnul, že zákonodárce svůj vlastní princip „využil zhruba z poloviny“.

Pes se tedy dál kupuje, prodává, dědí a dá se o něj soudit. Přesto se v několika situacích chovatel dnes dostane k penězům nebo k ochraně, na kterou by před rokem 2014 neměl nárok.

1. Veterinář smí stát víc než pes

Nejhmatatelnější změna se týká zraněných zvířat. Kdyby někdo autem nebo nezajištěným psem poškodil vaše kolo, dostanete nanejvýš jeho hodnotu. U zvířete je to jinak. Paragraf 2970 výslovně říká, že škůdce platí účelně vynaložené náklady na péči o zdraví zraněného zvířete, a to i tehdy, když podstatně převyšují jeho cenu.

Pro majitele kočky z útulku nebo psa bez průkazu původu je to zásadní rozdíl. Operace zlomené pánve za třicet tisíc korun se nedá odbýt tím, že zvíře „mělo cenu nula“. Hranicí je podle zákona to, co by v dané situaci zaplatil rozumný chovatel. Kdo by škůdci přidal do účtu i kastraci nebo zubní hygienu, neuspěje. Zákon navíc dovoluje požádat škůdce o přiměřenou zálohu, takže nemusíte drahou léčbu celou předfinancovat.

Co z toho plyne: schovávejte všechny faktury a zprávy od veterináře a požadujte je po škůdci nebo jeho pojišťovně. Argument, že léčba stála víc než zvíře, neobstojí.

2. Smutek se proplácí, ale jen výjimečně

Zpátky k jorkšírce z Chrudimska. Okresní soud uznal, že rodina prožila osobní neštěstí, a přiznal otci 2 500 korun a dceři 6 000 korun. Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, v prosinci 2020 otcovu částku zvýšil na 10 000 korun. Dva a půl tisíce podle senátu „nemůže odčinit pocit smutku ze ztráty oblíbeného zvířete“, zvlášť když se sousedka nikdy neomluvila. Spor dcery soud vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

Rozsudek je zajímavý tím, co říká mezi řádky. Soud připomněl, že náhrada za smrt zvířete se musí „razantně odlišovat“ od náhrad za smrt člověka. A dodal, že v mnoha podobných případech by stačila upřímná omluva. Peníze nastupují teprve tehdy, když škůdce neprojeví ani lítost.

V tomto případě soud přihlédl k hrubé nedbalosti sousedky: pes jí opakovaně utíkal a ona to neřešila. Že samotný útěk nemusí stačit, ukázal případ, který v roce 2019 rozhodl Nejvyšší soud (sp. zn. 25 Cdo 972/2018). Akita inu tehdy utekla z nezajištěné branky a pokousala amerického stafordšírského teriéra. Jeho majitel žaloval o 741 878 korun, z toho 500 000 za nemajetkovou újmu a 240 000 za ušlé příjmy z krytí. Dostal 5 000 korun za jedno zmařené krytí. Nejvyšší soud řekl, že jeden únik psa ještě není hrubá nedbalost. A hlavně, že majitel o psa nepřišel, dál s ním žije a chodí na procházky. Ztráta výstav a závodů podle soudu není osobní neštěstí, které by šlo vyvážit penězi. Pes mimochodem osm měsíců po útoku vyhrál na výstavě svou třídu.

Co z toho plyne: za smrt nebo těžké zranění mazlíčka lze žádat i odškodnění za duševní utrpení. Záleží na zvláštních okolnostech případu; soud může přihlížet například k úmyslu nebo hrubé nedbalosti. Nárok ani výši náhrady nelze z těchto dvou případů zobecnit.

3. Vlastnictví už není všechno

Nejvíc se paragraf 494 projevil tam, kde to málokdo čekal: ve sporech o to, komu zvíře patří.

Fenka křížence s hnědou polodlouhou srstí se narodila v lednu 2011. Majitelka ji měla necelý rok, pak ji pracovnice útulku bez právního důvodu odebrala. V září 2012 si fenku vzali manželé, kteří byli přesvědčeni, že je vše v pořádku. Starali se o ni pět let, platili veterináře a fenka se na ně silně upnula. Navíc má šelest na srdci. Původní majitelka se pak soudně domáhala jejího vrácení.

Formálně měla pravdu, fenka byla stále její. Soudy přesto žalobu zamítly a Nejvyšší soud to v říjnu 2019 potvrdil (sp. zn. 22 Cdo 1722/2018). Při posuzování je podle něj třeba „přihlížet i k povaze zvířete jako živého tvora“. Pes silně fixovaný na své lidi by odloučením utrpěl psychickou újmu, u nemocné fenky mohlo jít dokonce o život. U ukradeného kola by takový argument nikoho nenapadl.

4. Pes na střídačku

Podobnou logiku uplatnily soudy u rozchodů. Denis a Andrea si společně pořídili francouzského buldočka Robina. Po rozchodu se dohodli, že si ho budou předávat po čtrnácti dnech. Pak ho Denis přestal vydávat. Okresní soud Plzeň-jih zamítl Andrein návrh na předběžné opatření; Krajský soud v Plzni jeho rozhodnutí po odvolání změnil a nařídil, aby Robin trávil zhruba dva týdny u každého z nich. Se zvířaty podle něj nelze nakládat jako s běžnými předměty, a protože psi žijí krátce, nemusí být rozumné čekat roky na konec sporu.

Denis se obrátil na Ústavní soud a neuspěl. Ten v červnu 2021 odmítl jeho stížnost proti předběžnému opatření; připustil takové dočasné uspořádání v okolnostech tohoto případu, aniž rozhodoval o konečném vlastnictví Robina. Advokátka Kateřina Hájková z kanceláře HW Legal k tomu pro server Peníze.cz shrnula, že soud bral Robina jako smysly nadaného tvora s citovým poutem k oběma pánům.

Zvláštní zákon o „péči o psa“ po rozvodu přitom v Česku neexistuje. Zvíře koupené za manželství patří do společného jmění a soud ho může přikázat jednomu z manželů za náhradu. Nesezdaní partneři společné jmění nemají, rozhoduje tedy prokázané vlastnictví nebo spoluvlastnictví; samotný zápis v registru čipů nemusí vlastnictví dokazovat. Hájková upozorňuje ještě na jednu past: kdo si psa „adoptuje“ od spolku, často se jeho vlastníkem vůbec nestane, zvíře zůstává majetkem organizace.

Co z toho plyne: pokud si s partnerem pořizujete zvíře, sepište si, komu patří a co se s ním stane při rozchodu. Ušetříte si soud.

5. Nalezený pes je váš rychleji než nalezená peněženka

Méně známá, ale praktická změna se týká nálezů. Kdo najde věc a vlastník se nepřihlásí, stává se jejím majitelem až po třech letech od vyhlášení nálezu. U zvířete zjevně určeného k zájmovému chovu může nálezce získat vlastnictví po dvou měsících od vyhlášení nálezu, pokud se o ně nikdo nepřihlásí. Nález je ovšem nutné bez zbytečného odkladu oznámit obci, není-li zřejmé, komu zvíře vrátit. Samotné ponechání nalezeného psa doma tedy nestačí. Zákonodárce počítal s tím, že nikdo nemá čekat roky, než si může být jistý, že pes, se kterým už žije, zůstane jeho. Jan Březina ve svém rozboru upozorňuje, že tahle velkorysost má díru: kdo dostal zvíře od někoho, kdo k tomu neměl právo, čeká na jistotu tři roky, stejně jako u věci.

Kde se nezměnilo nic

Hranice té věty ukázal Nejvyšší soud už v roce 2015. Krajský soud v Hradci Králové tehdy usoudil, že když zvíře není věc, nemůže být ani předmětem trestného činu poškození cizí věci. Nejvyšší soud ho opravil (sp. zn. 6 Tdo 1014/2015). Trestní zákoník podle něj výslovně říká, že ustanovení o věcech platí i pro zvířata, a paragraf 494 na tom nic nemění. Kdo vám zabije psa, může tedy být stíhán i za poškození cizí věci, vedle případného týrání zvířat.

Skutečná ochrana zvířat ostatně nevzniká v občanském zákoníku, ale v zákoně na ochranu zvířat proti týrání, a ten se v posledních letech zpřísňuje rychleji. Od 1. ledna 2026 platí zákaz trvalého držení psů na řetězu. Fyzické osobě hrozí pokuta až milion korun, firmě až tři miliony a v závažných případech zákaz chovu nebo odebrání zvířete. Jen během prvních šestnácti dnů ledna dostala Státní veterinární správa 113 podnětů a inspektoři potvrdili porušení přibližně ve dvaceti případech. Ústřední ředitel SVS Zbyněk Semerád přitom uklidňuje, že novela nepostihuje krátké uvázání psa třeba před obchodem.

Na jaře 2026 navíc poslanci Jiří Pospíšil a Michal Zuna navrhli vzít myslivcům právo střílet toulavé psy a kočky v honitbě. Jedním z argumentů je přesně to, co soudy postupně přiznávají: mazlíček je pro lidi člen rodiny a jeho zastřelení jim způsobuje nemajetkovou újmu.

Takže věc, nebo ne?

Právně vzato je zvíře dnes něco mezi. Můžete ho vlastnit, koupit i zdědit, ale soud vám ho nemusí vrátit, pokud by tím trpělo. Škůdce ho nemůže odbýt tržní cenou, když jde o léčbu. A za jeho smrt můžete dostat odškodnění, i když spíš ve výši, která odpovídá omluvě, než skutečnému zármutku.

Rodina z Chrudimska nakonec dostala za jorkšírku, kterou měla šest let, devět tisíc od pojišťovny a deset tisíc od soudu. Na pračku by to stačilo. Na psa nikdy. Rozdíl oproti době před rokem 2014 je ale v tom, že dnes už soud musí aspoň říct nahlas, proč to mezi nimi není totéž.