Psi v Japonsku: psí kočárky, psí svatyně a psí kavárny

Galerie fotek: Psi v Japonsku

1 / 3

Pes jako symbol porodu, pes jako dítě

Pes má přitom v japonských svatyních dlouhou tradici, jen v úplně jiné roli. Ve svatyni Suitengú v tokijském Nihonbaši se už po staletí modlí těhotné ženy za snadný porod. Chodí sem v pátém měsíci těhotenství, a to na takzvaný Den psa (inu no hi), který se v tradičním kalendáři opakuje každých dvanáct dní. Důvod je prostý: feny rodí snadno a rychle, takže pes se stal symbolem šťastného porodu. Ve svatyni stojí socha psa se štěnětem a nastávající matky hladí znamení svého roku narození, které ji obklopují. V psích dnech se tu čeká na požehnání i hodinu a půl.

Kdysi tedy pes v japonské svatyni zastupoval naději na dítě. Dnes do svatyně často chodí místo dítěte. Ten posun dobře ukazují čísla.

Víc psů a koček než dětí

Podle Japonské asociace krmiv pro zvířata žilo v roce 2025 v japonských domácnostech zhruba 6,82 milionu psů a 8,85 milionu koček, dohromady 15,67 milionu zvířat. Dětí mladších patnácti let bylo podle japonského statistického úřadu k 1. dubnu 2026 jen 13,29 milionu. Zvířat je tedy asi o 2,4 milionu víc než dětí. Počet dětí klesl za jediný rok o 350 tisíc a padá už pětačtyřicet let v řadě. V roce 2025 se v Japonsku narodilo 671 236 dětí a plodnost spadla na rekordních 1,14 dítěte na ženu.

Zajímavé je, že psů v Japonsku ve skutečnosti ubývá. V roce 2013 jich bylo 8,71 milionu, dnes je to o necelé dva miliony méně. Kočky, které nepotřebují venčit a lépe snášejí malé byty i dlouhou pracovní dobu, je předběhly. Jenže kdo psa má, dává do něj víc než dřív. Průměrná domácnost se psem na něj ročně utratí přes 192 tisíc jenů, tedy zhruba 16 tisíc měsíčně. Japonský trh s potřebami pro zvířata měl podle společnosti Euromonitor v roce 2025 hodnotu 880 miliard jenů, o 28 procent víc než v roce 2020.

Barbara Holthusová, zástupkyně ředitele Německého institutu japonských studií v Tokiu, mluví o „mezidruhové rodině“. Pro televizi Al-Džazíra to shrnula větou, která v japonském kontextu nezní jako nadsázka: „Zvíře může nahradit i partnera.“

Kočárek pro pudla

Kdo se projde víkendovým parkem Jojogi v Tokiu, uvidí mezi dětskými kočárky stále víc takových, z nichž kouká načesaná psí hlava. Dobře to vystihuje příběh firmy Lucky Industries. Nejstarší japonský výrobce nosítek pro miminka byl založen v roce 1934 a vyrobil přes čtyřicet milionů nosítek. „Když firma začínala, japonské rodiny měly hodně dětí,“ řekl Al-Džazíře její šéf Hirojuki Higuči. V roce 2022 firma po konzultaci s veterinářem uvedla na trh řadu Nu-i: nosítka na bok, jenže pro psy.

Nápad přišel od obchodníka Šina Óty z prefektury Gifu, který venčí téměř pětikilového toy pudla. „Můj pes se na procházkách často zastaví a dál nejde,“ popsal problém, který zná většina majitelů malých psů. Podobnou cestou šla značka AirBuggy, původně známá dětskými kočárky. Psí odnož AirBuggy Pet založila už v roce 2010 a její kompaktní model si v roce 2022 vybrala letecká společnost Starflyer pro přepravu zvířat v kabině. Nejdražší vozíky pro velké psy stojí přes sto tisíc jenů a unesou až 80 kilogramů.

Za módou psích kočárků ovšem nestojí jen rozmazlování. Japonsko je země malých plemen. Toy pudl vedl žebříček oblíbenosti nepřetržitě nejméně třináct let, hned za ním jsou čivavy a kříženci do deseti kilogramů. A tihle psi žijí dlouho. Podle ročenky pojišťovny Anicom se toy pudl v průměru dožívá 15,3 roku, japonský pes obecně zhruba čtrnácti let. Každý rok tak přibývá psích seniorů s artrózou, slabým srdcem nebo prostě bez kondice na dlouhou procházku městem. Kočárek pro ně funguje podobně jako invalidní vozík pro starého člověka: umožní jim jít ven, i když jim nohy nestačí.

Svou roli hrají i pravidla. V tokijském metru nebo vlacích se pes musí vézt zavřený. Například metro v Ósace pustí psí kočárek do vagonu, jen pokud má převážně neprůhlednou stříšku a dá se v soupravě bez potíží manévrovat. Pes, který se nesmí ukázat, se v kočárku veze pohodlněji než v tašce. A když železnice zkoušely psům otevřít i rychlovlaky šinkansen, šlo o zvláštní objednané spoje: společnost JR East vypravila z tokijského Uena do Karuizawy vlak „Woof-cation“ s potahy na sedadlech, JR Central podobný test zopakovala s čističkami vzduchu a podložkami na psí potřebu.

Ne každý z toho má radost. Někteří trenéři upozorňují, že pes posazený vysoko v kočárku přichází o kontakt s ostatními psy i lidmi, který pro jeho psychiku potřebuje, a že z výšky může nabýt sebevědomí, které mu na zemi chybí. U zdravého mladého psa je kočárek spíš pohodlím pro majitele než pomocí pro zvíře.

Kavárna, kde se platí za půlhodinu se psem

Psí kavárny mají v Japonsku dvě podoby. První jsou kavárny se „zaměstnanými“ psy, kam chodí lidé, kteří vlastního psa mít nemůžou, protože bydlí v malém nájemním bytě nebo celý den pracují. Nejznámější je Mame-Šiba Café na rušné třídě Takešita v Haradžuku. Za tisíc jenů tu návštěvník dostane nápoj a třicet minut na tatami s miniaturními šiba-inu. Děti do pěti let mají vstup zakázaný, pro psy by byly příliš hlučné.

Druhou podobou jsou podniky, kam si majitelé vodí vlastní psy. Tokijské kavárny jako Anea Cafe nebo DOG DEPT mají kromě běžného lístku i psí menu, misky s vodou a háčky na vodítka. Psí dort k narozeninám tu nikoho nepřekvapí.

Právě kavárny se zvířaty jsou ale v Japonsku pod rostoucím tlakem. Organizace WWF Japonsko v roce 2025 zjistila, že některé podniky chovají ohrožené druhy a v řadě z nich laboratorní testy odhalily choroboplodné bakterie. Ministerstvo životního prostředí proto v srpnu 2026 oznámilo celostátní průzkum kaváren se zvířaty a nevyloučilo ani inspekce přímo na místě. „To, co návštěvníkům připadá roztomilé, může být pro zvířata stresující a nepřirozené,“ řekla agentuře AFP Laila Imaiová z organizace PETA. Týká se to hlavně kaváren se sovami, vydrami nebo kapybarami, ale stížnosti na vystresovaná štěňata se objevují i u psích podniků.

Japonsko přitom pravidla pro chov psů v posledních letech zpřísnilo. Od června 2022 musí mít každý nově prodaný pes a kočka mikročip s údaji o majiteli a štěňata se smějí prodávat až od 56 dnů věku. Odborníci totiž upozorňovali, že psi odebraní matce příliš brzy častěji koušou a mají problémy s chováním.

Co na to věda: oxytocin a demence

Je tedy japonské pojetí psa jako dítěte jen podivínství přebohaté společnosti? Dvě japonské studie naznačují, že za ním může být něco hlubšího.

V roce 2015 publikovali Miho Nagasawaová a Takefumi Kikusui z univerzity Azabu v prestižním časopise Science pokus, který obletěl svět. Zjistili, že když se pes a jeho majitel dívají jeden druhému do očí, stoupá oběma hladina oxytocinu, hormonu, který spojuje matku s novorozencem. Čím déle si do očí hleděli, tím víc hormonu měli. U vlků vychovaných lidmi se nic takového nedělo. Pes podle autorů za tisíce let soužití s člověkem „přebral“ mechanismus, kterým se lidé citově vážou ke svým dětem. Někteří vědci sice upozorňují, že závěr o společné evoluci je předčasný, samotné měření ale platí. Když tedy Japonci mluví o psovi jako o dítěti, jejich mozek to nejspíš vnímá podobně.

Ještě praktičtější je druhé zjištění. Tým Jua Taniguči z Tokijského metropolitního institutu pro geriatrii a gerontologii sledoval přes jedenáct tisíc Tokijců starších pětašedesáti let. Ve studii z roku 2023 vyšlo, že majitelé psů měli o 40 procent nižší pravděpodobnost, že se u nich rozvine demence vyžadující péči. U majitelů koček se žádný podobný efekt neukázal. Nejvíc chráněni byli ti, kdo se psem pravidelně chodili ven a nežili v izolaci: denní venčení znamená pohyb, a k tomu rozhovory s ostatními pejskaři.

V srpnu 2026 navázal stejný tým s Národním institutem pro studium životního prostředí a Tokijskou univerzitou rozšířenou analýzou 11 200 seniorů sledovaných od roku 2016 do roku 2023. Podle deníku Tokyo Shimbun vyšlo riziko těžké demence u majitelů psů o 48 procent nižší. Vědci odhadli, že by psi japonskému státu mohli za čtyři roky ušetřit kolem 592 miliard jenů na zdravotní a dlouhodobé péči. Jde o výraznou statistickou souvislost, nikoli o důkaz, že pořízení psa samo o sobě zabrání demenci.

Háček je v tom, že psa mělo jen 8,6 procenta sledovaných. Mnoho starších lidí by psa chtělo, ale bojí se, že se o něj ve vysokém věku nedokážou postarat do konce jeho života. Taniguči proto vyzývá k vytvoření systému, který by zajistil péči o psy i ve chvíli, kdy na ni majitel přestane stačit.

Od kolébky po hrob

Japonský vztah ke psům nekončí ani smrtí. V zemi je přes devět set zvířecích hřbitovů a zhruba sto dvacet z nich provozují buddhistické chrámy. Pohřeb psa s mnichem, recitací súter a urnou se v mnohém podobá lidskému, včetně vzpomínkového obřadu 49. den po smrti. Chrám Kófukudži v Isumi u Tokia jde ještě dál: kněz Bungen Ói tam od roku 2015 pohřbívá i robotické psy Aibo od Sony. Na jediném obřadu v roce 2018 se loučil se 114 z nich.

Pro středoevropského čtenáře to může znít jako výstřednost. Ve skutečnosti Japonsko jen o pár desítek let dřív prožívá to, co čeká i nás: méně dětí, víc lidí žijících osaměle a delší stáří. Psi v kočárcích, psi v kimonech a psi v kavárnách jsou viditelná stránka téhle změny. Méně viditelná je ta, kterou měří Tanigučiho tým: senioři, kteří kvůli psovi každé ráno vyjdou ven a o něco déle si udrží zdravou mysl. Ten kněz s papírovými stuhami nad jorkšíry možná žehná i jim.