Srnci shazují parohy v zimě. Nové jim rostou zabalené v kůži

Galerie fotek: Srnci shazují parohy v zimě. Nové jim rostou zabalené v kůži

1 / 3

Kost, která za pár vteřin upadne

Paroží není roh. Roh, třeba kravský, je trvalý a roste celý život. Paroží je skutečná kost, která každý rok odumře, odpadne a vyroste znovu. Sedí na takzvaných pučnicích, kostěných výběžcích lebky, které srnci zůstávají napořád.

Celý cyklus řídí testosteron. Na podzim po říji jeho hladina klesá. Kostní buňky zvané osteoklasty začnou rozkládat kost těsně pod „růží“, tedy kostěným věncem na spodku parůžku. Spoj slábne, až jednoho dne stačí zavadit o větev, otřást hlavou nebo prudce vyrazit z houští a parůžek je dole. Pučnice během pár hodin zaschne a začne se zatahovat novou kůží.

Němečtí zoologové Uwe a Horst Kierdorfovi z Univerzity v Hildesheimu, kteří se paroží věnují desítky let, v roce 2023 zkoumali pučnice uhynulých a ulovených srnců pod mikroskopem. Zjistili, že pučnice je kost, která se během roku neustále přestavuje. Její pórovitost se mění podle toho, v jaké fázi parožního cyklu srnec zrovna je. Kost se rozpouští a zase dostavuje jako staveniště, které nikdy nezavírá.

Pořadí má svá pravidla. Starší a silnější srnci shazují dřív, často už v říjnu. Mladí srnci, takzvaní ročci, si podle českého mysliveckého tisku drtivou většinou udrží parůžky do prosince, výjimečně až do ledna.

Teplá kůže uprostřed mrazu

Nový parůžek vyrůstá zabalený v lýčí. Je to bohatě prokrvená kůže pokrytá jemnými chloupky, pod kterou se tvoří nejdřív chrupavka a potom kost. Lýčí paroží vyživuje a zároveň chrání. Když se na srnce v zimě podíváte termokamerou, rostoucí parůžky na snímku svítí jako dvě teplé svíčky. Jakmile je lýčí pryč, mají paroží stejnou teplotu jako vzduch, protože krev do nich už neproudí.

Pavel Scherer, který léta choval srnčí zvěř v zajetí a své postřehy publikoval v časopise Svět myslivosti, popisuje lýčí jako „na pohmat příjemně teplé“. U ochočeného srnce prý šlo při dotyku rostoucího paroží nahmatat i tep.

Britští pozorovatelé si všimli ještě jedné drobnosti. Kůže na srnčích pučnicích má delší chlupy než u jiných druhů jelenovitých. Nejspíš jde o zimní výbavu. Kdo pěstuje kost venku při minus deseti, potřebuje kožich i na hlavě.

Rychlost je přitom slušná. Měření u srnců v zajetí ukázala, že parůžky dosáhly konečné délky zhruba za šedesát dní růstu, v průměru o 3,3 milimetru denně. Celé to i se zpevněním trvá asi tři až čtyři měsíce. Srnec to dělá v době, kdy hubne, kdy je potravy nejméně a kdy mu tělo musí šetřit každý gram vápníku a fosforu. Kierdorfovi ve své studii připomínají, že srnci stavějí paroží právě v období omezené potravy a s tím spojeného omezeného přísunu minerálů.

Proč zrovna v zimě?

Odpověď souvisí s kalendářem srnčího života. Srnčí říje probíhá od poloviny července do poloviny srpna, tedy dřív než u jelenů. Srnci jsou navíc teritoriální a o svá území se začnou přetahovat už na jaře. Kdo chce v dubnu obhájit kus lesa nebo remízku, potřebuje hotovou zbraň. A protože paroží roste tři až čtyři měsíce, musí začít v prosinci.

Testosteron mimochodem rozhoduje i o konci růstu. Německý tým endokrinologa Dietera Schamse srncům v pokusu uměle posouval shazování pomocí hormonů. Když srnci paroží neshodili včas, růst se opozdil, dokud testosteron opravdu neklesl. Konec růstu ale přišel vždycky koncem března, ať vědci s hormony dělali cokoli. Tělo má zjevně pevně nastavený jarní budík.

Hodina na svlékání

Na jaře testosteron zase stoupne, paroží zkostnatí, krev přestane proudit a lýčí odumře. Srnec pak začne „vytloukat“. Otírá parůžky o tenké kmínky a keře, až z nich kůže sleze. Scherer u svých srnců pozoroval, že lýčí se sloupne „v celých cárech, zpravidla od špičky až k růži“ a že celý proces většinou netrvá déle než tři až čtyři hodiny. Pod kůží se objeví nejdřív bílá kost, která časem ztmavne od mízy a kůry, o kterou ji srnec drhne.

Zajímavé je, co srnci s cáry kůže dělali. Nežrali je. Nechali je viset na větvích, dokud neuschly. Scherer přemýšlí, jestli tím divocí srnci nechtějí odvádět pozornost predátorů od místa, kde se zrovna zdržují.

Lesníci mají k vytloukání méně romantický vztah. Srnec si při něm zároveň značkuje teritorium pachovými žlázami na hlavě a mladé stromky po něm často zůstanou oloupané.

Když paroží roste, dokud srnec nezemře

Jak důležitý je testosteron, ukazuje jedna z nejbizarnějších věcí, které se v českých honitbách dají potkat: srnec parukář. Pokud srnci chybí testosteron, třeba kvůli zranění nebo vrozené vadě varlat, parůžky mu vyrostou, ale nikdy nezkostnatí, nevytluče je a neshodí. Lýčí zůstane a paroží roste dál a dál v podobě bujné hmoty, které se říká paruka.

Scherer to popsal i na vlastních zvířatech. Jeho srnec Joklík musel být v červnu 2007 vykastrován. Do patnácti dnů shodil tvrdé paroží a přes léto mu narostla paruka, která za 73 dní dosáhla podoby šesteráka. Když dostal v září injekci testosteronu, choval se jako normální srnec. Paruku v listopadu vytloukl a na přelomu listopadu a prosince ji shodil.

V divočině takový příběh dobře nekončí. Paruky mohou vážit i několik kilogramů. Scherer uvádí německého srnce uloveného v roce 1981 s parukou o hmotnosti 5,5 kilogramu. Měkké laloky zakrývají oči a tlačí na uši, poraněná tkáň se zanítí a v zimě může omrznout. Většina parukářů podle něj uhyne do dvou až tří let. „Paruka jsou parůžky, které rostou, dokud nedojde k úhynu srnce,“ shrnuje Scherer.

Laboratoř na hlavě

Tím, co srnec předvádí každou zimu, se dnes zabývají špičkové laboratoře. Paroží je jediný orgán savců, který se celý pravidelně obnovuje. Zároveň patří k nejrychleji rostoucím kostem v přírodě. U velkých jelenovitých přirůstá až 2,5 centimetru denně.

V roce 2019 publikoval mezinárodní tým kolem čínského genetika Wang Wena v časopise Science rozbor genomů přežvýkavců. Zjistil, že paroží roste díky molekulárním drahám, které známe z nádorového bujení. Jelenovití mají současně silně aktivní geny, které nádory potlačují. Paroží je tedy něco jako kontrolovaná rakovina kosti, kterou tělo umí zastavit. Výzkumníci poukazují na to, že zdokumentovaný výskyt rakoviny je u jelenovitých zhruba pětkrát nižší než u jiných savců.

V roce 2023 přišly v Science další dvě studie čínských týmů, mezi nimi Tao Qina a Datao Wanga. Vědci prozkoumali 74 730 buněk z různých fází obnovy paroží jelena siky a našli populaci kmenových buněk se silným regeneračním potenciálem. Když je přenesli na hlavu laboratorních myší, vyrostly hlodavcům na lebce do 45 dnů malé hrbolky z chrupavky a kosti, jakési miniaturní parůžky. Šlo o první krok, ale ukázal, že regenerační schopnost je uložená přímo v těchto buňkách.

V září 2025 pak tým z Severozápadní polytechnické univerzity v Si-anu v časopise Nature Aging popsal, že drobné váčky uvolňované těmito buňkami zvýšily hustotu kostí u starých myší a makaků. U opic navíc zmírnily některé projevy stárnutí. Nezávislí komentátoři ale upozorňují, že jde o zlepšení vybraných ukazatelů, ne o omlazení celého organismu.

Kůže, která nemá jizvy

Druhým zázrakem je samotné lýčí. Kanadský tým Jeffa Biernaskieho z Univerzity v Calgary udělal pokus na sobech. Stejně velké ranky vytvořil na lýčí parohů a na kůži zad téhož zvířete. Kůže na zádech se zahojila s vystouplou jizvou, podobně jako u člověka. Lýčí se zahojilo bez jizvy. Když vědci přesadili kousek lýčí na záda, hojilo se dokonale i tam.

Klíčem jsou podle studie, kterou tým publikoval na konci roku 2022 v časopise Cell, takzvané fibroblasty, tedy buňky pojivové tkáně. V kůži na zádech po zranění spustí zánětlivý program a začnou tvořit jizvu. Ve „sametu“ parohů tenhle program chybí. Biernaskie doufá, že poznatky jednou pomohou lidem po těžkých popáleninách.

Co s tím, až najdete parůžek

Shozy se v lese hledají těžko. Jsou malé, hnědé jako listí a často je dřív najdou hlodavci, kteří kost okusují kvůli vápníku. Kdo na nějaký narazí, může si ho prohlédnout a vyfotit. Shozy ale v Česku patří uživateli honitby, takže kdo by si je chtěl odnést domů, měl by se nejdřív domluvit s místními myslivci.

Až tedy letos v zimě uvidíte na kraji lesa srnce s podivně měkkými, tlustými pahýly na hlavě, nejde o nemoc. Je to zvíře, které právě dělá něco, co se lidská medicína teprve snaží napodobit. Pod teplou kůží, uprostřed mrazu, staví od nuly novou kost. A za pár měsíců ji odhodí a začne znovu.