Nemrznoucí směs chutná sladce. Pro psa je smrtelně jedovatá

Galerie fotek: Nemrznoucí směs chutná sladce. Pro psa je smrtelně jedovatá

1 / 3

Jed, který vypadá jako pamlsek

Etylenglykol je bezbarvá, mírně olejovitá kapalina. Je to hlavní složka většiny nemrznoucích směsí do chladičů aut, včetně těch, kterým se v Česku dodnes zlidověle říká fridex. Výrobci ho přibarvují, aby šel v motoru rozeznat, ale na jeho největší vadě to nic nemění: chutná nasládle.

„Fridex je sladký, a proto psům a kočkám chutná,“ upozorňoval v Právu zvěrolékař Jan Minárik z jablonecké kliniky Nisa. Česká bakalářská práce o otravách psů obhájená na ČZU to říká ještě přímočařeji: etylenglykol je častou příčinou otrav psů právě kvůli své sladké chuti.

Pes nemusí vypít celou láhev. Další běžné potraviny a látky nebezpečné pro psy shrnuje přehled toho, co pes nesmí jíst. Stačí loužička pod autem s netěsným chladičem, kanystr nechaný otevřený v garáži nebo kapky na podlaze, když někdo doplňuje kapalinu a trochu rozlije. Automechanici uvádějí jako typickou příčinu úniku starý chladič, únavu materiálu nebo vadné těsnění.

Kolik stačí? Méně, než byste čekali

Veterinární příručka MSD (v USA známá jako Merck Veterinary Manual) uvádí minimální smrtelnou dávku neředěného etylenglykolu u psa 4,4 až 6,6 mililitru na kilogram hmotnosti. U koček je to pouhých 1,4 mililitru na kilogram.

Převedeno do kuchyňských měr: desetikilovému psovi může stačit zhruba 45 mililitrů koncentrátu, tedy tři polévkové lžíce. Čtyřkilové kočce asi šest mililitrů, něco přes jednu čajovou lžičku. Směs v chladiči bývá ředěná vodou zhruba napůl, takže ze zředěné kapaliny je potřeba přibližně dvojnásobek. Pořád jde ale o množství, které pes vylíže za pár vteřin.

Proč nejdřív vypadá jako opilý

Zrádnost etylenglykolu spočívá v tom, že sám o sobě není tím hlavním zabijákem. Tím jsou látky, na které ho rozloží játra.

V těle ho nejprve zpracuje enzym alkoholdehydrogenáza, tentýž, který odbourává alkohol. Vznikne glykolaldehyd, z něj kyselina glykolová a nakonec kyselina šťavelová. Ta se v těle váže s vápníkem na krystalky šťavelanu vápenatého. Krystaly se usazují v ledvinách a doslova je ucpou a rozbijí zevnitř. Kyselina glykolová mezitím okyseluje krev.

Podle příručky MSD probíhá otrava u psů v několika vlnách:

• 30 minut až 12 hodin po vypití: pes působí opile. Vrávorá, zvrací, hodně pije a hodně močí. Mnoho majitelů si myslí, že něco snědl a přejde to.
• Kolem 12 hodin: příznaky mohou na čas ustoupit. Pes se zdá v pořádku. Je to nejnebezpečnější fáze, protože uklidní majitele právě ve chvíli, kdy se ve vnitřnostech tvoří jed.
• 36 až 72 hodin: naplno se projeví selhání ledvin. Pes přestává močit, zvrací, odmítá jídlo, je apatický, může mít křeče nebo upadnout do kómatu.

„Otrava se může rozvíjet pomalu a projevit se až po třech dnech,“ varoval Minárik. Krystaly šťavelanu přitom veterináři v moči psa najdou už šest hodin po vypití. Jejich nález podle příručky MSD znamená špatnou prognózu.

Závod s hodinami a překvapivý protijed

Pokud se etylenglykol podaří zachytit dřív, než ho játra rozloží, má pes velkou šanci. Léčba spočívá v tom, že se enzym v játrech zablokuje. Etylenglykol se pak nerozkládá na jedovaté produkty a postupně odchází močí.

Existují dva způsoby. Prvním je lék fomepizol, který enzym přímo zablokuje. Druhý zní jako vtip, ale funguje: alkohol. Enzym dá přednost etanolu a etylenglykol nechá být. Proto se ve zprávách z celého světa opakují příběhy psů zachráněných vodkou.

V lednu 2013 takhle veterináři v Melbourne zachránili devítitýdenní štěně jménem Cleo. Vodku dostávalo sondou přes nos do žaludku tři dny. Maltézský teriér Charlie z australského Meltonu, který vylízal chladicí kapalinu z podlahy garáže, podle tamních médií dostal sondou zhruba 700 mililitrů vodky a přežil. V Queenslandu takhle přežila i kočka Tipsy. Podle veterinářky Sarah Kantherové jí zbývala necelá hodina života a zachránilo ji, že jedna ze sester měla na klinice náhodou láhev vodky. Veterináři ale opakují, že nejde o domácí lék. Dávkování alkoholu se musí hlídat, protože i ten zvíře otráví, a sám o sobě nic nevyřeší, pokud přijde pozdě.

Na načasování totiž záleží úplně nejvíc. Malá klinická studie z roku 1989 v časopise americké veterinární asociace (JAVMA) popsala osm otrávených psů léčených fomepizolem. Do 24 hodin se všem zlepšil stav a sedm z nich odešlo domů do tří dnů. Veterinární příručky shodně uvádějí, že psi ošetření do pěti hodin od vypití mají s fomepizolem výbornou prognózu a do osmi hodin se většina uzdraví. Rumunská studie z roku 2022, která sledovala dalších osm psů, došla ke stejnému závěru: rozhodující je léčba v prvních osmi hodinách. U koček je okno ještě užší. Prospektivní studie ukázala, že přežily ty, u nichž léčba začala do tří hodin.

V Česku je navíc s fomepizolem potíž. Ministerstvo zdravotnictví v minulosti upozorňovalo na jeho dlouhodobé výpadky v celé Evropě a do té doby pro lidskou medicínu doporučovalo jako náhradu právě etanol. Toto starší upozornění pro lidskou medicínu ale samo nedokládá současnou dostupnost ve veterinárních ordinacích. Vhodnou léčbu a dostupnost antidota řeší ošetřující veterinář.

Když už ledviny selžou

Jakmile se krystaly usadí a ledviny přestanou pracovat, protijed už nepomůže. Zbývá dialýza, tedy umělé čištění krve, jakou podstupují lidé s nemocnými ledvinami. Pro psy ji ale nabízí jen pár specializovaných pracovišť.

Na podzim 2022 se v Kalifornii do garáže zatoulala Mija, dvouletá kříženka australského honáckého psa, kterou si vzala z útulku Ana Alexanderová. Prokousala láhev nemrznoucí směsi. Než se přišlo na to, co se stalo, selhávaly jí ledviny. Pohotovostní veterinář jí dával zhruba desetiprocentní šanci na přežití. Mija skončila na veterinární klinice Kalifornské univerzity v Davisu, jediném pracovišti v severní Kalifornii, které si s takovým poškozením umělo poradit. Během prvního pobytu podstoupila dvě dialýzy a dostala sondu na krmení. Během dalších čtyř týdnů přidali lékaři dalších osm dialýz. Nakonec začala zase jíst sama a místo nemocnice jezdila na kontroly, nejprve každý týden a pak jednou měsíčně.

Mija je výjimka, ne pravidlo. Jakmile se u psa rozvine selhání ledvin, mnoho zvířat nepřežije ani při intenzivní léčbě. A i přeživší mohou mít ledviny poškozené natrvalo. Brazilští veterináři v roce 2025 popsali psa, kterému po otravě etylenglykolem zůstalo chronické onemocnění ledvin.

Jed se dá najít i tam, kde byste ho nečekali

Etylenglykol nemusí pocházet jen z auta. V Brazílii v roce 2022 začali psi umírat po pamlscích. Vyšetřování ukázalo, že propylenglykol, běžná a bezpečná přísada krmiv, byl v jedné dodávce kontaminován etylenglykolem. Ministerstvo spravedlnosti nařídilo stažení výrobků firmy Bassar Pet Food a úřady evidovaly kolem padesáti podezřelých úmrtí psů v řadě brazilských států. Firma tvrdila, že etylenglykol do výrobků nikdy nepřidávala. Případ ukázal, jak snadno se nasládlá kapalina dostane tam, kam nepatří.

Proč tam výrobci nepřidají něco hořkého?

Přidávají, alespoň někde. Ve Spojených státech se od roku 2012 do nemrznoucích směsí prodávaných spotřebitelům na základě dobrovolné dohody výrobců přidává denatonium benzoát, jedna z nejhořčích známých látek. Řada států to předtím uzákonila, obvykle s minimální koncentrací 30 částic na milion (ppm). Člověk si takové kapaliny ani nelízne.

Jenže pes není člověk. Tým vědců z Univerzity v Nottinghamu a výzkumného centra firmy Mars Petcare v roce 2022 v časopise PLOS One zveřejnil, jak psí jazyk vnímá hořkost. Zjistili, že psům chybí receptor, který lidi na denatonium upozorní nejcitlivěji. Psí verze tohoto receptoru na něj vůbec nereagovala. Pak nechali 76 psů tří plemen (knírače, labradory a kokršpaněly) vybírat mezi miskou s čistou vodou a miskou s hořkou příchutí. Při koncentraci 44,7 ppm psi v průměru dali přednost vodě. Někteří ale hořkou vodu pili i tak. Autoři proto upozorňují, že obvyklých 30 až 50 ppm v nemrznoucích směsích nemusí odradit každého psa. Studii financoval Mars Petcare, takže nejde o úplně nezávislý výzkum, závěr o psí necitlivosti k hořkosti ale potvrzují laboratorní pokusy s receptory.

Veterináři v USA to po zavedení hořké přísady shrnuli prostě: nemrznoucí směs je teď bezpečnější, ale ne bezpečná. Bezpečnější alternativou jsou směsi na bázi propylenglykolu, které jsou výrazně méně jedovaté. Ani tyto přípravky nepatří do dosahu zvířat.

Co dělat, když máte podezření

Dobrá zpráva podle českých veterinářů je, že otrav ubývá. Moderní auta si lidé méně opravují sami a výměnu kapaliny obvykle dělá servis, který zkontroluje i chladič. Riziko ale nezmizí. Britská veterinární toxikologická služba VPIS uvádí, že víc než pětina všech hlášených otrav nemrznoucí směsí připadá na prosinec a leden.

Co z toho plyne pro majitele:

• Neodkládejte to. Pokud jste viděli psa lízat kapalinu pod autem nebo v garáži, jeďte k veterináři hned, i když pes vypadá úplně normálně. Rozhodují první hodiny; osm hodin není bezpečná lhůta k čekání. Při rozvoji selhání ledvin je prognóza výrazně horší.
• Neléčte doma alkoholem. Dávku musí stanovit a hlídat veterinář. Špatně odhadnutý alkohol psovi ublíží a ztracený čas ho může stát život.
• Řekněte veterináři všechno. I když se stydíte nebo se bojíte výčitek. Příběh psa z Mladé Boleslavi ukazuje, že tajení může být smrtelnější než samotný jed.
• Vezměte s sebou obal. Podle etikety veterinář pozná, zda jde o etylenglykol, nebo bezpečnější propylenglykol.
• Uklízejte a hlídejte. Rozlitou kapalinu hned setřete, kanystry uzavírejte a skladujte z dosahu zvířat. Když pod autem objevíte barevnou louži, nechte zkontrolovat chladič. A na procházkách v zimě sledujte, co pes olizuje ze země, zvlášť na parkovištích a u garáží.

Pes za otravu nemrznoucí směsí nemůže. Dělá jen to, co mu příroda velí: když něco chutná sladce, sní to. Jediný, kdo může vyhrát závod s hodinami, je člověk, který si všimne včas a neváhá.