Ryby si pamatují síť, ve které je chytili, a vyhýbají se jí

Galerie fotek: Ryby si pamatují síť, ve které je chytili, a vyhýbají se jí

1 / 3

Ve skupině se učí rychleji

Brown si v jednom ze souvisejících pokusů všiml ještě jedné věci. Duhovky, které síť potkávaly ve větším hejnu, se zlepšovaly rychleji než ryby testované po dvou. Ve dvojicích se během pěti průjezdů nezlepšily téměř vůbec. Vysvětlení se nabízí samo: když jedna ryba najde cestu ven, ostatní jdou za ní. Hejno se tak učí jako celek.

Podobně to vypadalo i u tresky jednoskvrnné, druhu, který se v severním Atlantiku loví hlavně vlečnými sítěmi. Hüseyin Özbilgin z turecké Egejské univerzity a Chris Glass z amerického Manomet Center natočili v laboratoři ve skotském Aberdeenu deset tresek, které musely kvůli potravě proplouvat přes síťovou stěnu. Při prvních pěti pokusech ok sítí neproplula ani jedna. Pak se o to začaly pokoušet a při patnáctém pokusu už proplouvaly všechny. Když vědci vyměnili síť za hustší, ryby nejdřív znejistěly, ale už při třetím pokusu ji zase zvládly všechny. Kdykoli se jedna ryba odvážila, ostatní ji následovaly. Autoři v roce 2004 napsali, že treska, která se s vlečnou sítí setká opakovaně, z ní příště nejspíš unikne snáz a může naučit i ryby, které síť ještě nikdy neviděly.

Kapr a háček: jedna zkušenost stačí

Nejvíc dat o tom, co si ryba pamatuje z chycení, ale nepochází od sítí, ale od rybářských prutů. Moderní rybolov stojí na principu „chyť a pusť“, a tak se vědci logicky ptají, jestli se vypuštěná ryba podruhé chytí stejně snadno.

Nizozemský biolog J. J. Beukema začal kapry testovat už koncem 60. let. Do rybníků vysadil kapry, kteří nikdy háček neviděli, a nechal je denně lovit. Úlovky na hodinu rybaření byly nejvyšší první den a od pátého dne klesly zhruba na čtvrtinu. Ryb přitom v rybníce neubývalo, jen se přestaly chytat. Beukema to v roce 1970 popsal jako „učení na jeden pokus“: kaprovi stačilo jednou se chytit.

O čtyřicet let později na to navázal tým Roberta Arlinghause z berlínského Leibnizova institutu pro sladkovodní ekologii. V roce 2013 porovnával kapry šupináče s lysci, kteří jsou vyšlechtění a tím pádem krotší. Výsledek byl u obou stejný: čím déle se lovilo, tím hůř se kapři chytali a tím déle trvalo, než si někdo vzal nástrahu. Ještě zajímavější bylo, že opatrnost se rychle rozšířila po celé skupině, přestože na háčku skončila jen část ryb.

Švédský biolog Magnus Lovén Wallerius z Göteborské univerzity to v roce 2020 ověřil přímo. Kapři, kteří se chytili sami, i ti, kteří jen viděli chytit jiného kapra, se pak nástraze s háčkem vyhýbali víc než ryby bez takové zkušenosti. Kaprovi tedy nemusí být nepříjemně, aby se poučil. Stačí, když přihlíží.

Jak dlouho si to pamatují

Tady se výsledky začínají rozcházet. Beukemovy rybniční pokusy naznačovaly, že kapr po jednom chycení zůstane opatrný i po roce. Philipp Czapla s Arlinghausem a kolegy to v roce 2023 zkusili zopakovat v laboratoři, kde byla každá ryba sama. Kapři, kteří se jednou chytili, se k atrapě montáže s odstraněným hrotem háčku přibližovali opatrněji ještě po sedmi měsících. Nakonec ji ale spolkli stejně často jako kapři, kteří háček nikdy nepoznali. Ryby, které chycení jiného kapra jen viděly, zapomněly zhruba po půl roce. Název studie mluví jasně: žádný důkaz, že by vyhýbání háčku vydrželo déle než sedm měsíců.

Zajímavý doplněk přinesla loni publikovaná studie z Ráckevského ramene Dunaje kousek pod Budapeští. Maďarští rybáři tam čtyři roky čipovali každého kapra nad 15 kilogramů, kterého někdo chytil a pustil. Mezi 1 394 rybami byli dva kapři, kteří se chytili devětkrát. Průměrný odstup mezi dvěma úlovky stejné ryby přitom vyšel na 210 dní. Autoři v čele se Zsoltem Udvarim si všimli, že to je skoro přesně těch sedm měsíců, které naměřil Czapla v laboratoři. Velký kapr se tedy ve volné vodě chytit nechá znovu, jen mu to obvykle chvíli trvá.

U jiných druhů je paměť podobně dlouhá. Kohji Takahashi a Reiji Masuda z Kjótské univerzity v roce 2021 zkoumali mladé pražmy rudé, jednu z nejdůležitějších užitkových ryb Japonska. Každá ryba žila ve vlastní nádrži, aby se nemohla učit od ostatních. Všech jedenáct testovaných ryb se naučilo háčku vyhýbat po jednom nebo dvou chyceních. Granule ležící vedle vlasce přitom žraly dál, takže se nebály jídla, jen konkrétní nástrahy. Po dvou měsících si to pamatovala polovina z nich.

Nechytatelní okouníci

Paměť ale není jediný důvod, proč se některé ryby nechytají. Biolog David Philipp z Illinoiské univerzity nechal v roce 1975 čtyři roky lovit okounky pstruhové v pokusném jezeře Ridge Lake. Každou chycenou rybu změřili, označili a pustili. Když jezero nakonec vypustili, vylovili přes 1 700 ryb. „Jedna ryba se chytila třikrát za první dva dny a jiná šestnáctkrát za rok,“ popsal Philipp. Zhruba dvě stě okounků se přitom nechytilo ani jednou.

Vědci pak zvlášť rozmnožili ryby, které se nikdy nechytily, a ryby chycené čtyřikrát a víckrát. Potomci „nechytatelných“ rodičů se chytali hůř a s každou další generací se rozdíl zvětšoval. „Jak jsme předpokládali, zranitelnost je dědičná vlastnost,“ řekl Philipp. Rybolov tedy neustále vybírá: odnáší odvážné ryby a v jezeře nechává ty opatrné.

Do stejné skládačky patří pokus jeho kolegy Michaela Louisona z roku 2019. Šedesát okounků se v akváriu učilo, že když se rozsvítí světlo, přijde síť, a musí rychle proplout malým otvorem do bezpečí. Pak je vypustili do rybníka a nechali na ně rybařit. Výsledek byl opačný, než by člověk čekal. Ryby, které se úkol se sítí naučily nejrychleji, skončily na háčku častěji. Rychlé učení totiž u ryb často jde ruku v ruce s odvahou a zbrklostí. Autoři varují, že silně lovené populace by tak mohly postupně „hloupnout“, protože rybáři odnášejí právě ty bystré a smělé.

Glasgowský tým Shauna Killena v roce 2015 zase ukázal, že střevle, které z napodobené vlečné sítě unikly nejsnáz, byly hlavně nejlepší sprinteři. U sítí tak nerozhoduje jen paměť, ale i kondice.

Co si z toho vzít

Odpověď na otázku z titulku tedy zní ano, ale s výhradami. Ryby si nebezpečí spojené se sítí nebo háčkem pamatují, učí se ho rychle, často po jediném setkání, a umějí to předat ostatním v hejnu. Duhovky si cestu ze sítě pamatovaly skoro rok. U kaprů a pražem vydrží opatrnost řádově měsíce a pak slábne.

Nedávný výzkum ukazuje, že ryby rozlišují i lidi. Biologové z Institutu Maxe Plancka pro chování zvířat v roce 2025 popsali, že divoké pražmy ve Středozemním moři u Korsiky si za pár dní zapamatovaly potápěčku, která je krmila, a plavaly za ní. Druhou potápěčku, která jim nic nedávala, ignorovaly. Poznávaly ji přitom podle barvy výstroje, ne podle obličeje.

Pro akvaristy z toho plyne praktická rada. Pokud rybky při každém lovení síťkou panikaří a schovávají se čím dál dřív, není to náhoda. Pamatují si to. Proto je lepší síťku nepoužívat zbytečně, rybky do ní spíš navádět pomalu a zbytek času ji mít mimo nádrž. A rybářům, kteří mají pocit, že jejich revír „zchytřel“, nejspíš neříkají žádnou pověru. Ryby se opravdu učí a ty nejopatrnější z nich možná nikdy neuvidí.