Psi mají osobnost a ta se s věkem mění

Galerie fotek: Psi mají osobnost a ta se s věkem mění

1 / 3

Ano, psi mají osobnost

Ještě před pár desítkami let by slovo „osobnost“ u psa vědci odbyli jako lidské přání. Dnes je to samostatný obor. Etologové pod osobností rozumí soubor vlastností, které se u jednoho zvířete projevují konzistentně v čase a v různých situacích: jak moc je zvědavé, jak se bojí, jak snáší frustraci, jak se chová k lidem a jiným psům.

Zda je taková povaha opravdu stálá, zkoumala v roce 2013 metaanalýza Jamie Fratkinové, Samuela Goslinga a kolegů z Texaské univerzity. Spojili výsledky 31 studií a vyšla jim středně silná stálost (korelace 0,43). Pes tedy rozhodně není každý rok jiné zvíře, ale také není vytesaný do kamene. Důležitý detail: u dospělých psů byla povaha stálejší než u štěňat. U štěňat se nejvíc měnil strach, ochota učit se a vztah k lidem.

Dvě stě border kolií a buřt na provázku

Nejpodrobnější pohled na to, jak se psí povaha vyvíjí, přinesla studie maďarských a rakouských vědců publikovaná v roce 2020 v Scientific Reports. Borbála Turcsánová z katedry etologie Univerzity Loránda Eötvöse v Budapešti a její kolegové z vídeňské Clever Dog Lab otestovali 217 border kolií ve věku od šesti měsíců do patnácti let.

Test VIDOPET (Vídeňský test psí osobnosti) má patnáct krátkých úkolů a některé vypadají spíš jako zábavná soutěž. Pes třeba sleduje, jak se mu těsně mimo dosah houpe na provázku velký kus buřtu. Majitel mu dává povely, zatímco se ho experimentátor snaží rozptýlit. Pes zůstane minutu sám v cizí místnosti, setká se s pohyblivou hlučnou hračkou, nebo mu někdo obleče tričko. Z toho všeho výzkumníci skládají profil v pěti rozměrech: společenskost a poslušnost, aktivita a nezávislost, touha po novém, zaměření na řešení problémů a tolerance k frustraci.

Po zhruba čtyřech letech pozvali majitele s 37 psy zpátky a otestovali je znovu. „Dlouhodobé studie, které by trvaly několik let a používaly v obou bodech stejnou metodu, jsou v psí literatuře velmi vzácné,“ uvedla k tomu spoluautorka Friederike Rangeová z vídeňské veterinární univerzity.

Základní věkové křivky vycházejí z průřezového srovnání psů různého věku; stejné jedince znovu otestovali jen v malé skupině 37 psů. Následující souvislosti proto nejsou předpovědí vývoje každého jednotlivého psa.

Výsledky vykreslily psí život jako sled období, v nichž se mění pokaždé něco jiného:

• Aktivita klesala celý život, ale nejprudší propad přišel mezi štěnětem a dospíváním, tedy kolem jednoho až dvou let.
• Zvědavost vůči novým věcem a situacím zůstávala zhruba do tří let stejná a pak začala pozvolna slábnout až do vysokého stáří.
• Zaměření na řešení problémů, tedy ochota soustředit se na úkol a vytrvat, prudce rostlo zhruba do šesti let. Potom se už skoro neměnilo.
• Tolerance k frustraci se s věkem zlepšovala jen nepatrně.
• Společenskost zůstávala po celý život prakticky stejná.

„Tyto změny probíhají během psího života nerovnoměrně, stejně jako u lidí,“ řekla Zsófia Virányiová z Clever Dog Lab. „Dynamika změny se zdá být specifická pro každou vlastnost.“

Ještě zajímavější je druhé zjištění. Přestože se celá populace psů s věkem posouvala jedním směrem, pořadí jednotlivých psů zůstávalo podobné. Nejaktivnější pes ze skupiny byl i po čtyřech letech mezi nejaktivnějšími, jen o něco klidnější než dřív. A psi, kteří už při prvním testu měli „dospělejší“ profil, tedy byli méně aktivní, méně zvědaví a víc soustředění na úkoly, se v čase měnili méně než ostatní. Přesně tohle psychologové pozorují u lidí: lidé dozrávají, ale jejich povahové rysy si drží relativní pozici vůči ostatním.

Překvapivě velké změny a jedna, která nepřichází

Psycholog William Chopik z Michiganské státní univerzity se běžně zabývá tím, jak se v průběhu života mění lidé. V roce 2019 se spolu s kolegou Jonathanem Weaverem podíval na psy. Majitelé 1681 psů z padesáti plemen, ve věku od několika měsíců do patnácti let, vyplnili dotazníky o povaze a minulosti svého psa i o své vlastní osobnosti.

U lidí je známo, že velké životní změny dokážou pohnout i povahou. „Zjistili jsme, že to platí i u psů, a to v překvapivě velké míře,“ řekl Chopik.

Ve vzorku 1 681 psů starší psi podle odpovědí majitelů bývali méně aktivní a vzrušiví a hůře reagovali na trénink. Průřezový dotazník ale nedokáže určit, že se změna odehrála u téhož psa, ani prokázat, že výcvik způsobil lepší povahové hodnocení. Údaj o šesti letech proto není univerzální „nejlepší věk“ pro poslušnost.

Ve studii 217 border kolií se některé rysy včetně novelty seeking měnily jinak v průřezové a longitudinální analýze; strach a úzkost nelze považovat za neměnnou vlastnost každého psa. Pokud psa strach omezuje, nečekejte pouze na věk a poraďte se s veterinářem či kvalifikovaným behaviorálním odborníkem.

Chopikova studie navíc přinesla zjištění, které obletělo svět. Psi se v hodnocení podobali svým majitelům. Extrovertní lidé popisovali své psy jako aktivnější a živější, lidé s vyšší mírou negativních emocí jako bojácnější a hůř cvičitelné, přívětiví lidé jako méně bojácné a méně agresivní. Sám Chopik ale upozorňoval na háček: studie se opírala o to, co lidé o svých psech říkají, ne o nezávislé pozorování. Zda pes přebírá náladu po majiteli, nebo ho majitel jen tak vidí, z dat rozhodnout nejde.

Stáří: víc strachu z věcí, méně chuti do práce

Co se děje v posledních letech psího života, zkoumal budapešťský Senior Family Dog Project vedený etoložkou Enikő Kubinyiovou. Lisa Wallisová, Dóra Szabóová a Kubinyiová v roce 2020 v časopise Frontiers in Veterinary Science popsali 1207 psů z Maďarska.

V průřezovém souboru 1 207 psů se ve vyšších věkových kategoriích pojila nižší aktivita a ochota učit se; studie nepozorovala průběžně všechny psy od mládí do stáří. Velkou roli přitom hrálo zdraví smyslů. Potíže se zrakem nebo sluchem mělo 65 procent geriatrických psů, ale jen 23 procent psů v pozdním seniorském věku. Zrakové, sluchové či jiné zdravotní potíže mohou měnit chování a ovlivňovat hodnocení majitele, proto tuto asociaci nelze automaticky považovat za samotnou změnu osobnosti.

Studie ukázala ještě jednu věc. Strach z neživých věcí, tedy z hluku, nových předmětů nebo neznámých míst, s věkem rostl a nejvyšší byl u psů starších dvanácti let. Agrese vůči jiným zvířatům a snaha dominovat jiným psům naopak vrcholily ve středním věku, mezi šesti a deseti lety.

Zajímavé je, co se stalo s ochotou se učit, když vědci do výpočtu přidali další faktory. Přímý vliv věku zmizel. Ukázalo se, že hodně záleží na tom, jestli si majitel se psem hraje, kolik času tráví pes na volno bez vodítka a kolik povelů umí. Výcvik a hra tak mohou část stárnutí vyvážit. Míra výcviku měla na povahu podle hodnocení majitelů dokonce větší vliv než plemeno, pohlaví nebo kastrace.

Analýza 47 444 záznamů z Dog Aging Project publikovaná v roce 2025 porovnávala věkové skupiny podle majitelských dotazníků z let 2020–2023. Jde o rozsáhlý, převážně průřezový soubor, nikoli důkaz, že každé štěně bude méně bojácné a každý senior hůře cvičitelný než tentýž pes v jiném věku.

Kdy změna povahy není jen stárnutí

Proč na tom všem záleží? Když víte, jak se povaha psa mění normálně, snáz poznáte, že se děje něco nenormálního. „Naše studie může pomoci v identifikaci poruch souvisejících s věkem,“ řekla Kubinyiová. Ve studii border kolií se objevilo několik starých psů s velmi nízkým zaměřením na úkol a naopak neobvykle vysokou aktivitou, což autoři vykládají jako možný projev stařeckých poruch.

Kognitivní dysfunkce, psí obdoba demence, přitom není vzácná. Průřezová analýza zhruba 15 tisíc psů z Dog Aging Project popsala s věkem spojený růst pravděpodobnosti příznaků kognitivní dysfunkce. Jde o statistickou asociaci v dotazníkovém souboru, nikoli o tvrzení, že se riziko každému psovi každoročně zvýší přesně o 52 procent. Francouzský projekt CaniAge proto v loňské studii v Applied Animal Behaviour Science poprvé srovnal povahu 566 starých psů s průměrným věkem kolem deseti let, z nichž 234 mělo známky kognitivního postižení. Změny osobnosti jsou totiž podle autorů u psí demence běžné, jen je dosud nikdo pořádně nezměřil.

Pro majitele z toho plyne jednoduché pravidlo. Některé pozvolné změny mohou souviset se stárnutím, ale bolest, smyslové potíže i onemocnění mohou vypadat podobně. Náhlá nebo výrazná změna chování, například dezorientace, noční neklid či nový strach, zaslouží veterinární vyšetření. S takovou změnou patří pes k veterináři, protože za ní může být bolest, ztráta sluchu nebo zraku i počínající kognitivní dysfunkce.

Co si z toho vzít

Psí povaha se tedy mění, ale ne chaoticky. V některých souborech průměrná aktivita klesala od štěněcího věku a u části psů se kolem puberty objevila přechodná změna reakce na pečovatele. Nejde o univerzální vývojovou posloupnost pro každé plemeno či jedince. Asherová v té souvislosti apelovala, aby majitelé psa v pubertě netrestali a citově se od něj neodtahovali. Právě v tomhle věku totiž končí nejvíc psů v útulcích. Některé testy zaznamenaly změny zvědavosti či aktivity ve středním a vyšším věku, ale časování se liší podle vlastnosti, plemene, zdravotního stavu a metody měření.

V malé longitudinální části studie si někteří psi zachovali podobné relativní pořadí v měřených vlastnostech; individuální trajektorie se ale lišily a zdravotní změny mohou obraz osobnosti ovlivnit. Výzkumníci se shodují, že na tom, jak se psí povaha vyvine, má velký podíl i to, co s ním člověk celý život dělá: kolik si s ním hraje, kolik ho učí a kolik svobodného pohybu mu dopřeje.