Lidé se psem bývají společenštější, lidé s kočkou otevřenější

Galerie fotek: Lidé se psem bývají společenštější, lidé s kočkou otevřenější

1 / 3

Velký test z Texasu

Nejcitovanější práci publikoval v roce 2010 psycholog Samuel Gosling z Texaské univerzity v Austinu se dvěma kolegy. Přes internet oslovili 4 565 dobrovolníků a zeptali se jich na jedinou věc: jste pejskař, kočkař, obojí, nebo nic z toho? Pak je nechali vyplnit standardní dotazník o 44 položkách, který měří takzvanou pětici velkých osobnostních rysů. Psychologové přes ni popisují, jak moc je člověk extrovertní, přívětivý, svědomitý, emočně labilní a otevřený novým zkušenostem.

Výsledek, publikovaný v časopise Anthrozoös, víceméně potvrdil stereotyp. Lidé, kteří se označili za pejskaře, byli extrovertnější, přívětivější a svědomitější. Kočkaři skórovali výš ve dvou jiných vlastnostech: v otevřenosti a v neuroticismu. V obou rysech vyšly rozdíly malé; jejich velikost závisí na použitém způsobu vyjádření skóre. Rozdíly zůstaly i poté, co vědci zohlednili, že kočky mají častěji ženy a psy častěji muži.

Otevřenost v psychologii neznamená, že je člověk upovídaný. Popisuje zvídavost, fantazii, zájem o umění, neobvyklé nápady a chuť zkoušet nové věci. Neuroticismus zase vyjadřuje, jak snadno člověk prožívá úzkost, smutek nebo podrážděnost. Kočkař z Goslingovy studie tedy není ten, kdo se na večírku dá do řeči s cizími, ale spíš ten, kdo doma přemýšlí o neobvyklých věcech a věci prožívá intenzivněji.

Tolik k titulkům. Psycholožka Susan Krauss Whitbourne později upozornila na detail, který se do novin nedostal: rozdíly byly drobné. Na pětibodové škále se průměry obou skupin lišily nejvýš o dvě desetiny bodu. Neuroticismus pejskařů vycházel kolem 2,9, u kočkařů kolem 3,1. Statisticky významné to bylo hlavně proto, že vzorek byl obrovský. A jasnou preferenci psa nebo kočky vyjádřilo jen asi 57 procent dotázaných.

Kočkaři jako nekonformisté

O čtyři roky později přidala svůj díl Denise Guastello z Carroll University ve Wisconsinu. Se svým týmem dala dotazníky zhruba šesti stům vysokoškoláků a výsledky představila na konferenci Asociace pro psychologickou vědu v roce 2014. Pejskaři v jejím vzorku byli energičtější, společenštější a měli sklon dodržovat pravidla. Kočkaři byli introvertnější, citlivější, otevřenější a častěji šli proti proudu. V testu inteligence navíc dopadli o něco lépe.

Právě ta poslední věta obletěla svět pod titulky typu „kočkaři jsou chytřejší“. Studie ale měla jasné limity: šlo o studenty, kočkařů bylo jen asi 11 procent vzorku a práce nevyšla v recenzovaném časopise. Sama Guastello nabízela střízlivější vysvětlení. Podle ní lidé tíhnou k prostředí, které jim sedí. Kdo rád tráví čas venku a mezi lidmi, chce zvíře, se kterým může vyrazit ven a které ho s lidmi spojí. Kdo dává přednost klidu doma s knihou, tomu víc vyhovuje zvíře, které nepotřebuje venčení.

Pes jako ledoborec

Tím se dostáváme k otázce, která je na celé věci nejzajímavější. Jsou pejskaři společenštější, protože si pes vybírá společenské lidi? Nebo je společenskými dělá sám pes?

Na druhou možnost existuje docela přesvědčivý experiment. Psychologové June McNicholas a Glyn Collis z Warwické univerzity v Anglii nechali lidi chodit po jejich obvyklých trasách. Jednou šli sami, jindy se psem, který byl vycvičený, aby si kolemjdoucích nevšímal a sám kontakt nenavazoval. Výsledek publikovaný v roce 2000 v British Journal of Psychology byl jednoznačný: se psem počet rozhovorů a pozdravů prudce vzrostl, hlavně s úplně cizími lidmi. Přítomnost psa měla větší vliv než oblečení průvodce, přesto i upravené oblečení počet kontaktů zvyšovalo. Autoři to vysvětlovali tím, že pes nabízí bezpečné a neutrální téma k hovoru. Na cizího člověka se na ulici jen tak neusmějete, ale na jeho psa ano.

Australská výzkumnice Lisa Wood z Univerzity Západní Austrálie pak v roce 2015 zjišťovala, jestli z takových setkání vzniká něco víc. Její tým telefonicky vyzpovídal přes 2 600 náhodně vybraných lidí v australském Perthu a v amerických městech San Diego, Portland a Nashville. Majitelé zvířat se znali se sousedy častěji než lidé bez zvířat. Zhruba 40 procent z nich navíc uvedlo, že od lidí, které poznali díky zvířeti, dostali nějakou podporu, ať šlo o radu, pomoc, nebo jen o to, že je někdo vyslechl. Ve třech amerických městech měli majitelé psů zhruba dvaapůlkrát větší šanci než majitelé jiných zvířat, že lidi poznané přes zvíře považují za své přátele. Nejčastěji se s okolím seznamovali ti, kdo psa pravidelně venčili.

Z toho plyne docela prostá věc. Pes vás dvakrát denně vytáhne ven, často na stejná místa a ve stejný čas, kde potkáváte stejné lidi se stejnými psy. Kočka nic takového nedělá. Část „společenskosti“ pejskařů tak nejspíš není vrozenou vlastností, ale vedlejším produktem psího režimu.

Psychologové Beatrice Alba a Nick Haslam z Melbournské univerzity v roce 2015 zkoumali i opačnou stránku věci: jestli se pejskaři a kočkaři neliší také v rysech spojených s dominancí, protože pes poslouchá a kočka si dělá, co chce. Sami ale přiznali, že vysvětlení, podle kterého si lidé vybírají zvíře doplňující jejich povahu, přímo neověřili.

Nejnovější data: odolnost a citlivost

Novější výzkumy obraz spíš zpřesňují, než převracejí. V roce 2024 publikovaly Jessica Olivaová a Leah Bainesová z James Cook University v Austrálii studii s výmluvným názvem „Unleashing the Personality Divide“. Zkoumaly zhruba 320 Australanů a zohlednily jejich věk i pohlaví. Majitelé psů vykazovali vyšší psychickou odolnost, tedy schopnost zvládat stres a těžká období. U majitelů koček zase vyšel vyšší neuroticismus. V ostatních rysech se skupiny nelišily, takže rozdíl v extroverzi, který našel Gosling, se tentokrát nepotvrdil.

Olivaová přitom varuje před ukvapeným závěrem, že si stačí pořídit psa a člověk zocelí. „Jednoduše řečeno, lidé, kteří jsou od přírody odolnější, mohou mít psy prostě raději, a nemusí to být tak, že by je odolnými udělal pes,“ uvedla. Upozornila také na genetiku. Osobnostní rysy jsou zčásti dědičné a podle některých výzkumů má dědičnou složku i sklon chovat určitý druh zvířete.

Jeden z nejčerstvějších příspěvků přišel loni z Británie. Ekonomové Michael Gmeiner z London School of Economics a Adelina Gschwandtnerová z Univerzity v Kentu analyzovali data z velkého britského dlouhodobého průzkumu domácností a v roce 2025 publikovali v časopise Social Indicators Research, že soužití se zvířetem zvyšuje spokojenost se životem natolik, že by ji lidem jinak musel vynahradit příjem v řádu desítek tisíc liber ročně. Vedle toho podle univerzitní zprávy zaznamenali i známý vzorec: chovatelé obecně bývají otevřenější, svědomitější a extrovertnější než lidé bez zvířat. Kočkaři z nich vycházejí jako otevřenější, pejskaři jako extrovertnější, přívětivější a emočně stabilnější.

Co z toho plyne pro vás

Napříč studiemi se objevují určité rozdíly: majitelé psů někdy uvádějí více sociálních kontaktů a vyšší extraverzi, zatímco majitelé koček v některých vzorcích dosahují vyšší otevřenosti či neuroticismu. Výsledky ale nejsou jednotné a rozdíly bývají malé. Facebooková analýza popisovala uživatele, ne osobnostní vlastnosti.

Zároveň ale platí tři důležité výhrady. Za prvé, rozdíly jsou malé. Popisují průměry tisíců lidí, ne vašeho souseda. Plno kočkařů je bavičem každé party a plno pejskařů je stydlivých a nervózních, jak připomínali už autoři texaské studie. Za druhé, většina výzkumů zachytila lidi jen v jednom okamžiku, takže neumí říct, co bylo dřív, jestli povaha, nebo zvíře. Za třetí, do hry vstupuje obyčejný život: velikost bytu, pracovní doba, děti, alergie. Kočku si člověk často nepořídí proto, že je introvert, ale proto, že pracuje dvanáct hodin denně a pes by doma strádal.

Pokud by z toho všeho měla plynout jedna praktická rada, pak ta, že pes opravdu funguje jako sociální ledoborec. Kdo se cítí osamělý a chce poznat lidi v okolí, má se psem na vycházce víc příležitostí, než by měl sám. Jenže zvíře není nástroj na zlepšení povahy. Jak říká Jessica Olivaová, rozhodnutí pořídit si zvíře by mělo být vždy dobře promyšlené. Pes potřebuje člověka, který ho bude rád venčit i v listopadovém dešti, a kočka člověka, kterému nebude vadit, že ho občas přehlíží.

Fotogalerie

Praktické signály kočičí náklonnosti shrnuje článek o tom, jak poznat, že vás má kočka ráda.