Toulavé kočky skoro nemňoukají

Galerie fotek: Toulavé kočky skoro nemňoukají

1 / 3

Ticho v kolonii

Kdo někdy chodil krmit kočky na hřbitov, do zahrádkářské kolonie nebo k opuštěné továrně, zná ten obrázek. Kolem misky se jich sejde deset, ale je u toho podivné ticho. Občas zasyčí, občas zavrčí, mňoukání je ale vzácné.

Není to jen dojem krmičů. Psycholog Nicholas Nicastro z Cornellovy univerzity v roce 2004 shrnul, co se tehdy o kočičím mňoukání vědělo: mňoukání patří k nejběžnějším zvukům, kterými kočka mluví na člověka, ale v kontaktu kočky s kočkou je pozorované jen zřídka. Odkázal přitom na výzkum Sarah Brownové z univerzity v Southamptonu, která se toulavými kočkami zabývala na začátku devadesátých let. Zmiňuje také zkušenost záchranářů: u některých nesocializovaných, zdivočelých koček mňoukání slýchají méně a může se objevovat častěji po navázání pravidelného kontaktu s člověkem.

K podobnému závěru došli i italští vědci z Milánské univerzity, kteří v roce 2020 zkoumali, jak dobře lidé rozumějí kočičímu mňoukání. Ve své práci píšou, že mňoukání je v interakcích mezi kočkami a v kočičích koloniích zřejmě vzácné, zatímco ve vztahu kočky a člověka je typické. Britský biolog John Bradshaw, autor knihy Cat Sense, píše, že kočky žijící bez lidí mňoukají v dospělosti méně často a ve vztazích s jinými kočkami využívají také pach a řeč těla.

Pro Česko to není akademická otázka. Toulavých koček u nás podle odhadů, o kterých informovala Česká televize, žije třicet až šedesát tisíc. Oficiální čísla neexistují, a právě proto se o povinných kastracích, které by měly zajišťovat obce, vedou spory i v Poslanecké sněmovně.

Mňoukání je dětská řeč

Aby dávalo smysl, proč mezi dospělými kočkami bývá mňoukání méně nápadné, je potřeba se podívat do pelíšku. Mňoukání je původně zvuk koťat. Kotě mňouká, když je mu zima, když má hlad nebo když se ztratí matce.

Maďarský etolog Péter Szenczi a jeho kolegové z Mexické národní autonomní univerzity, kde tento výzkum vede Robyn Hudsonová, takové volání koťat podrobně nahrávali. V roce 2017 v časopise Animal Behaviour popsali, co se děje kolem odstavu. Zhruba po prvním měsíci života koťata volají výrazně méně, slaběji a nižším hlasem a déle jim trvá, než se ozvou. Současně matky ztrácejí chuť vracet se na každé zavolání do hnízda, a to i tehdy, když jim vědci pustili nahrávky jejich vlastních koťat z doby, kdy byla menší. Autoři to popsali jako dobře sladěný proces: matka i mláďata se na konci kojení shodnou, že volání už není potřeba.

Zajímavé je, jak matka mluví k mláďatům ona. Stejný tým v roce 2016 zjistil, že koťata nejsilněji reagují na krátké pozdravné vrnivé „trrr“ vlastní matky, ne na její mňoukání. Právě tenhle tichý trylek, kterým kočky zdraví, je mezi dospělými kočkami mnohem běžnější než mňoukání.

U volně žijících koček může být mňoukání v dospělosti méně časté než u domácích zvířat, neznamená to ale, že by dospělé kočky nikdy nemňoukaly. Vzájemná komunikace zahrnuje také pachové a tělesné signály a hlasové projevy se liší podle situace i zkušeností kočky. V kontaktu s člověkem se mňoukání může stát častějším.

Jak spolu mluví kočky, když zrovna nemňoukají

Kočky mezi sebou nejsou němé, jen využívají i jiné signály. V kontaktu s člověkem může hrát roli například pomalé kočičí mrkání. Italské etoložky Simona Cafazzo a Eugenia Natoli, které se dlouhodobě věnují kočičím koloniím, v roce 2009 popsaly, jakou roli mezi kočkami žijícími ve skupině hraje zdvižený ocas. Je to přátelský signál, jakési „jdu v míru“. Kočka ho často použije samostatně, ale zhruba ve 22 procentech případů ho doprovázelo očichávání nebo otírání. Většinu těchto přátelských gest, téměř 70 procent, přitom měly na starosti kočky, ne kocouři.

Otírání hlavou a boky není jen projev náklonnosti. Kočka přitom roznáší pach ze žláz na tváři a vytváří s ostatními společný „rodinný“ pach. Carly Moodyová, která na Kalifornské univerzitě v Davisu zkoumá vztahy mezi lidmi a zvířaty, to letos v lednu pro magazín Discover shrnula tak, že hlasové projevy jsou pro kočky mnohem méně důležité než výměna pachů.

Toulavá kočka přitom umí být pěkně hlučná, jen jinak. Korejský tým kolem Seong-chana Yeona v roce 2011 porovnal 25 zdivočelých a 13 domácích koček v pěti situacích: přiblížil se k nim známý člověk, cizí člověk s výhrůžným chováním, velká panenka, cizinec se psem nebo s jinou kočkou. Zdivočelé kočky se ozývaly častěji než domácí. Šlo ale hlavně o vrčení a syčení, tedy o zvuky obrany a útoku. A když už mňoukly, jejich mňoukání bylo hlubší. Domácí kočky měly mňoukání ve všech měřených parametrech výrazně vyšší. Autoři z toho vyvodili, že to, jakými zvuky kočka mluví a jak znějí, výrazně ovlivňuje socializace v mládí.

Mňoukání, které jsme si vyšlechtili

Proč by mělo záležet na tom, jestli je mňoukání vysoké? Na to se v roce 2001 vydal zjistit Nicholas Nicastro do zoologické zahrady v jihoafrické Pretorii. Více než padesát hodin tam nahrával dvanáct kočkovitých šelem druhu kočka plavá, africký divoký předek našich koček. Ta je mezi divokými kočkami výjimečná tím, že mňouká i v dospělosti. Nicastro od nich nasbíral 465 volání. Všiml si ale jedné věci: jejich mňoukání nebylo určené lidem, směřovalo spíš do prostoru, často při neklidném přecházení po výběhu.

Pak pustil 26 posluchačům 48 mňouknutí domácích koček a 48 volání koček plavých. V tomto poslechovém testu lidem mňoukání domácích koček znělo příjemněji než volání koček plavých; domácí mňoukání bylo kratší a vyšší. Výsledek se neměnil podle toho, jestli posluchači kočky měli rádi, nebo ne. Nicastro to vyložil tak, že během domestikace se prosadily kočky, jejichž hlas byl lidským uším příjemnější. Lidé je spíš nakrmili a nechali u sebe.

Na tuto stopu navazují další výzkumy. Karen McCombová z Univerzity v Sussexu v roce 2009 ukázala, že kočky umějí do obyčejného předení vložit vysoký tón připomínající pláč. Padesát posluchačů takové „žadonící“ předení hodnotilo jako naléhavější a méně příjemné, a to i lidé, kteří s kočkami nikdy nežili. McCombová tehdy poznamenala, že takové předení je pro lidi zřejmě přijatelnější než otevřené mňoukání, a přesto dokáže člověka spolehlivě dostat ke kočičí misce.

A loni v prosinci vyšla v časopise Scientific Reports studie bioakustiků Danila Russa, Fritze Schilda a Mirjam Knörnschildové. Pomocí metod vyvinutých pro rozpoznávání lidské řeči analyzovali 276 mňouknutí od 14 koček a 557 předení od 21 koček. Předení se ukázalo jako spolehlivější „podpis“ konkrétní kočky: počítač podle něj správně určil zvíře v téměř 85 procentech případů, u mňoukání jen v 63 procentech. Mňoukání je totiž proměnlivé, kočka ho mění podle situace. Když vědci porovnali domácí kočky s pěti druhy divokých kočkovitých šelem, mňoukání domácích koček bylo akusticky výrazně rozmanitější. Autoři to vykládají jako důsledek domestikace: hlas domácí kočky se stal pružnějším, přizpůsobivějším nástroji.

Kočka se naučí, co na nás funguje

Mňoukání tedy není pevně daný jazyk, který kočky sdílejí. Spíš je to zvuk, který si každá kočka dolaďuje podle toho, jak na něj reaguje její člověk. Švédská fonetička Susanne Schötzová z Lundské univerzity v projektu Meowsic analyzovala 780 mňouknutí od 40 koček v šesti různých situacích. Došla k tomu, že kočky melodií a barvou hlasu dávají najevo své rozpoložení. V dalších částech projektu tým srovnává, jak kočky intonují, když mluví na lidi a když na jiné kočky, a zda samy rozlišují, jakým tónem na ně mluvíme my.

Carly Moodyová vidí příčinu jednoduše. „Mluvíme na ně, takže se naučí, že je to účinný způsob, jak s námi komunikovat a dostat, co potřebují,“ řekla Discoveru. Kotě, které vyrůstá u lidí, nikdy nedostane od matky „signál“, že mňoukat už nemá smysl. Člověk totiž na mňoukání reaguje i u dospělé kočky. Krmí, otevírá dveře, hladí. Ankarská studie zachytila rozdíl v četnosti hlasových projevů, nikoli vědomou strategii kočky.

Kde vědci zatím tápou

Moodyová ovšem upozorňuje, že celá teorie stojí na tenčím ledě, než by se zdálo. „Prostě nemáme dost vědeckých důkazů, abychom věděli, jestli to tak je, nebo ne,“ říká k tvrzení, že kočky mňoukají jen na lidi. Velká část výzkumu stojí na tom, co hlásí majitelé, a starší studie koček v koloniích z šedesátých a sedmdesátých let podle ní nepopisovaly své metody dost pečlivě. Její tým proto chce nahrávat dvojice koček, které sdílejí kotec v útulku, a to v noci, kdy jsou kočky nejaktivnější a lidé u nich nejsou. Teprve tak se ukáže, co si kočky říkají, když je nikdo neposlouchá.

Na úplné umlčení toulavých koček se ani nedá spoléhat. V období páření se kočky venku ozývají hlasitě a dlouze, to zná každý, kdo má kolonii pod oknem. Jde ale o jiný druh hlasového projevu než o krátké, vysoké a prosebné „mňau“, které kočky obvykle směřují na člověka.

Co z toho plyne pro vás

Pro ty, kdo pomáhají toulavým kočkám, má celé zjištění i praktický význam. Pokud se k vám na ulici nebo u krmítka přiblíží cizí kočka a začne na vás mňoukat, je dost možné, že už někdy s lidmi žila nebo s nimi aspoň měla pravidelný kontakt. Záchranáři si toho všímají: mňoukání se u zdivočelých koček objevuje teprve tehdy, když začnou lidem důvěřovat. Spolehlivý test to samozřejmě není, ale může to být dobré vodítko, že kočka někomu utekla nebo ji někdo vyhodil.

A pro majitele domácích koček? Až vás vaše kočka ráno vzbudí naléhavým mňoukáním, může to být její způsob, jak si říct o pozornost nebo jídlo. Mňoukání často slouží ke komunikaci s člověkem, ale kočky se hlasově projevují i v jiných situacích.