Proč včelař v zimě nesmí rušit úl

Galerie fotek: Proč včelař v zimě nesmí rušit úl

1 / 3

Topení, které zapíná jen každá šestá včela

Jakmile venkovní teplota klesne zhruba pod 14 stupňů, včely se začnou stahovat do takzvaného zimního chomáče. Je to koule z několika tisíc těl, natlačená mezi plástve, uprostřed s královnou. Čím je venku chladněji, tím víc se koule smršťuje. Mezi 14 a minus 10 stupni zmenší svůj objem zhruba pětkrát.

Tým zoologa Antona Stabentheinera z Grazu zkoumal v roce 2003 právě chomáče kraňky, tedy plemene, které chová i většina českých včelařů. Termokamera ukázala, jak velký je mezi vnějškem a vnitřkem rozdíl. Včely na povrchu chomáče měly hruď v průměru jen 12 stupňů teplou. Ve vnitřní vrstvě to bylo přes 22 stupňů a v jádru průměrně 30,4 stupně, u některých jedinců téměř 40. A to při teplotě vzduchu kolem nuly.

Nejzajímavější ale bylo, kdo to teplo vyrábí. Ne všechny včely. Aktivně topila jen zhruba 15 až 16 procent včel v jádru. Dělají to tak, že naprázdno chvějí létacími svaly, aniž by pohnuly křídly. Svaly pálí cukr z medu a mění ho v teplo. Ostatní včely se víceméně jen nechávají ohřívat a šetří.

Vědci zároveň v článku pro Journal of Experimental Biology popsali, proč museli být tak opatrní. Otevření klece by včely vyrušilo a chomáč by se uvnitř ochladil. Měření by tak zachytilo včelstvo v poplachu, ne v klidu.

Úspora dotažená do extrému

Chomáč přitom nešetří jen tím, že netopí každý. Vrstva natěsno namačkaných včel na povrchu omezuje proudění vzduchu dovnitř. V jádru se proto hromadí oxid uhličitý, jeho koncentrace stoupá až k pěti procentům, zatímco kyslíku ubude z běžných 21 na zhruba 15 procent. Pro člověka by to bylo nepříjemné ovzduší. Pro včely je to vypínač. Belgičtí badatelé Koen Van Nerum a Hendrik Buelens už v roce 1997 popsali, že právě tento nedostatek kyslíku tlumí klidový metabolismus včel v jádru. Spotřebují méně potravy a méně tepla i vody ztratí dýcháním.

Výsledkem je pozoruhodná šetrnost. Průměrné včelstvo v českých podmínkách projí za celou zimu zhruba 11 kilogramů zásob. Malé včelstvo vystačí se šesti, silné spotřebuje přes patnáct. Tohle číslo ale platí jen tehdy, když systém běží tak, jak má.

Co udělá jedno zaťukání

Včelaři odjakživa zjišťují, jestli jejich včely v zimě žijí, tak, že přiloží ucho k úlu a lehce zaťukají. Ozve se krátké zašumění a pak ticho. Fyzik Martin Bencsik z Nottingham Trent University se rozhodl tuhle lidovou zkoušku změřit. Jeho tým připevnil na stěnu úlů malý elektromagnetický vibrátor, který zhruba jednou za hodinu, v náhodném čase, vyslal desetinu sekundy dlouhý jemný pulz. Senzor zabudovaný v prostředním rámku pak zaznamenal, co se dělo.

V létě, kdy je v úlu rušno, včely na ťuknutí skoro nereagovaly. S příchodem zimy se ale odpověď prudce zesílila. Včely nejdřív na okamžik ztuhly a pak se rozbzučely, někdy až na čtyři nebo pět sekund. Podle autorů studie, kterou v roce 2024 zveřejnil časopis Scientific Reports, mají být včely v zimě velmi klidné a v létě naopak velmi pohyblivé. Silná reakce na podnět je tedy znakem, že chomáč odpočívá a vyrušení ho zaskočí.

Je fér dodat, že jedno takové ťuknutí stojí včelstvo podle výpočtu autorů jen nepatrný zlomek energie, zhruba desetiny procenta za hodinu. Opatrné zaťukání s uchem přitisknutým ke stěně tedy včelstvo nezabije. Jenže skutečné vyrušení bývá silnější a delší než desetina sekundy.

Ukazují to letošní data z amerického Farga. Tým kolem Sudipty Das Gupty a Sulaymona Eshkabilova vyvinul bezdrátové čidlo, které v úlu měří teplotu, vlhkost a oxid uhličitý, a v lednu 2025 ho vyzkoušel na zdravých včelstvech v zimním klidu. Po zaklepání na stěnu úlu vystoupala teplota uvnitř o více než pět stupňů. Koncentrace oxidu uhličitého vzrostla o 3 000 až přes 10 000 ppm a vlhkost klesla zhruba o desetinu. Tak prudké skoky znamenají jediné: včely se vzbudily, roztřásly svaly a začaly pálit palivo. Studie vyšla v březnu 2026 v časopise Sensors.

Otevřené víko jako otevřené okno v mrazu

Pokud zaťukání znamená budíček, otevření úlu je poplach. Teplý vzduch nad chomáčem uteče během vteřin a nahradí ho mrazivý. Chomáč se rozvolní, vnitřní teplota klesne a včely musí všechno znovu vytopit. Kalendář zkušeného včelaře Milana Plevy to shrnuje tak, že se při každém zimním vyrušení chomáč rozvolní, a jeho vnitřní teplota proto klesne. Důsledek je jasný: spotřeba zásob roste.

Na tom by nemuselo tolik záležet, kdyby šlo jen o pár deka medu navíc. Problém je jinde. Včely v zimě nemohou na záchod. Své výkaly drží ve střevě celé týdny, dokud nepřijde dost teplý den na takzvaný proletový let. Zdravá včela unese ve střevě 30 až 40 procent své tělesné hmotnosti. Čím víc ale sní, tím rychleji se střevo plní. Už klasická včelařská příručka Heinricha Storcha upozorňovala, že každé vyrušení přezimujícího včelstva vede ke zvýšení spotřeby potravy. A včelstvo, které se přejí a nemůže vylétnout, začne kálet přímo v úlu. Včelaři tomu říkají úplavice a pro oslabené včelstvo bývá začátkem konce.

Hlad vedle plné spíže

Druhé nebezpečí je ještě zrádnější. Chomáč se v mrazu pohybuje pomalu a jen jedním směrem, postupně ujídá zásoby nad sebou a vedle sebe. Když ho vyrušení rozhodí nebo když přijde dlouhá vlna mrazu, může se stát, že se k medu o pár rámků dál už nedostane.

„Včelstvo může uhynout hlady, i když má zásob dostatek,“ varoval v rozhovoru pro Český rozhlas Michal Černý, jednatel základní organizace Českého svazu včelařů v Merklíně na Plzeňsku. Včely se drží uprostřed a k okrajovým plástvím se nepřesunou. Úl ale i tak doporučuje otevírat až za oblevy: „Úl v zimě rozhodně neotvírejte.“ Teprve když je venku kolem deseti stupňů, lze opatrně nahlédnout do uliček mezi rámky a případně přisunout plásty se zásobami blíž ke chomáči.

Chomáč není útulná deka

Ještě dál jde inženýr Derek Mitchell z University of Leeds. V roce 2023 publikoval v časopise Journal of the Royal Society Interface práci, která zpochybňuje jednu z nejstarších představ včelařství: že vnější vrstva chomáče funguje jako izolační kabát. Podle jeho výpočtů se povrchové včely chovají spíš jako chladič, přes který teplo uniká, a samy přitom trpí chladem na samé hranici přežití.

„V lidských termínech není chomáčování zabalení se do tlusté deky,“ uvedl Mitchell. „Je to krajní způsob přežití v reakci na existenční hrozbu.“ Upozorňuje také, že stěny běžných dřevěných úlů mívají kolem 19 milimetrů, zatímco dutina stromu, kde včely žily po miliony let, má stěny až 150 milimetrů silné. Většina vyráběných úlů podle jeho dřívějších měření ztrácí asi sedmkrát víc tepla než přirozené hnízdo.

Mitchellův pohled mezi včelaři vyvolává debatu a vychází z modelování, ne z nových pokusů na včelách. Pro otázku zimního klidu je ale výmluvný. Pokud chomáč není pohodlné hnízdečko, ale nouzový režim na hraně, pak každé vyrušení přidává zátěž systému, který už tak běží naplno.

Nejen včelař: myši, větve a žluny

Klid nenaruší jen zvědavý chovatel. Také myši, které se v zimě rády zabydlí v teplém podmetu, dokážou včelstvo vyrušovat celé týdny. Podobně škodí větev, která ve větru tluče o stříšku. Zvláštní kapitolou jsou žluny zelené. V tuhých mrazech se naučily, že za stěnou úlu se skrývá potrava, a vyklovávají díry do dřeva i polystyrenu, často přímo v místech, kde jsou konce rámků. Skotský včelař David Evans, který o včelaření píše pod přezdívkou The Apiarist, proto na zimu omotává úly fólií připevněnou připínáčky. Žluna se pak nemá kde zachytit.

Zajímavé je, že pravidelné a předvídatelné rušení včelám tolik nevadí. Storch popisuje, že se včelstvo snadno přizpůsobí opakovanému hluku z projíždějících vlaků nebo aut. Škodí hlavně nečekané a nepravidelné podněty, na které chomáč reaguje poplachem.

Co tedy včelař v zimě dělá

Rozhodně nesedí s rukama v klíně. Jen pracuje zvenku. Hlídá, aby česno nebylo ucpané mrtvými včelami nebo sněhem. Kontroluje mřížky proti myším. A hlavně čte z takzvané měli, tedy ze spadu, který se hromadí na podložce pod rámky. Podle drobků vosku se dá poznat, kde chomáč sedí a kolik toho sní, podle spadlých roztočů zase, jak je na tom včelstvo s varroázou. Někteří chovatelé používají průhledné stropní desky, přes které lze na chomáč nahlédnout, aniž by se úl otevřel. Nová čidla, jako to z Farga, by v budoucnu mohla stav včelstva hlásit rovnou do mobilu.

Zimní klid přitom není všelék. Velké zimní úhyny v Česku mají jiné hlavní viníky, především roztoče varroázy. Po zimě 2024/2025 nepřežilo podle monitoringu, který vede Jiří Danihlík z Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, zhruba 26 procent včelstev, nejvíc za dvanáct let. Minulou zimu to bylo 11,3 procenta. Klid ale rozhoduje o tom, jestli včelstvo, které do zimy vstoupilo zdravé a se zásobami, z ní vyjde v dobré kondici.

Včely totiž v zimě nepřežívají spánkem, ale vytrvalou prací několika tisíc drobných topičů, kteří měsíce hospodaří s každým gramem medu. Každé zbytečné vyrušení tak ukrojí kus zásob, které měly vystačit až do jara.