Proč si s kotětem nehrát rukama

Galerie fotek: Proč si s kotětem nehrát rukama

1 / 3

Ruka, která se hýbe jako myš

Kočka je lovec, i když celý život spí na radiátoru a jí granule z misky. Britští etologové Sarah Hallová a John Bradshaw už v roce 1998 popsali, že téměř všechny kočičí hry jsou ve skutečnosti nácvik lovu. Kotě, které se plíží k hračce, skočí na ni a kousne ji, si zkouší celou loveckou sekvenci: vystopovat, chytit, zabít.

Mozek kotěte přitom neřeší, z čeho kořist je. Řeší, jak se pohybuje. Prsty, které se kroutí pod dekou, ruka, která přejede po podlaze a rychle uteče, noha, která se ráno vynoří zpod peřiny: to všechno vypadá jako něco, co stojí za to ulovit. A když člověk po kousnutí ruku prudce stáhne, dělá přesně to, co by udělala myš. Utíká. Tím kočku jen víc rozdráždí, upozorňuje ve svých materiálech útulek San Francisco SPCA.

Americká veterinární behavioristka Sharon Crowell-Davisová tomuto problému věnovala odborný článek s výmluvným názvem „Lidské nohy nejsou myši". Popisuje v něm začarovaný kruh. Dokud má kotě měkké drápky a slabé čelisti, lidé ho k útokům na ruce a nohy sami povzbuzují, protože jim to připadá legrační. Kočka si tak zafixuje, že lidské končetiny jsou kořist, na kterou se smí útočit. Jenže pak vyroste a z legrace se stanou zranění.

Co ukázal průzkum mezi 3 500 majiteli

Jak častá taková hra je, zjišťoval loni tým Justyny Wojtaśové a Joanny Kapustkové z Přírodovědné univerzity v polském Lublinu. Jejich anonymního dotazníku se zúčastnilo 3 500 majitelů koček a výsledky zveřejnili v roce 2025 v časopise Polish Journal of Natural Sciences.

Rukama si se svou kočkou hraje 42 procent dotázaných. Rozdíl oproti ostatním byl přitom zřetelný. U lidí, kteří si hrají rukama, napadala kočka ruce nebo nohy majitele v 56 procentech domácností. U těch, kteří k hraní používají hračky, jen ve 35 procentech. Častější bylo i škrábání (67 proti 60 procentům) a kousání (50 proti 44 procentům).

Celkově s kočičími útoky na své ruce a nohy zkušenost má 43 procent majitelů. Skoro pětina z nich to zažívá každý den. Více než polovinu dotázaných kočka někdy škrábla a téměř polovinu kousla.

Autoři sami upozorňují, že hra rukama je jen jedním z faktorů. Dotazník navíc ukazuje souvislost, ne nutně příčinu, a odpovědi pocházejí od samotných majitelů. Zapadá ale do širšího obrazu. Americké autorky Beth Stricklerová a Elizabeth Shullová v roce 2014 zjistily ve svém průzkumu mezi klienty veterinárních klinik, že nejčastějším problémem s chováním domácích koček je agrese vůči majiteli. Udávalo ji 36 procent dotázaných, víc než čůrání mimo záchodek. A méně problémů měli ti, kteří si s kočkou hráli alespoň pět minut v kuse.

Sourozenci učí, kdy přestat

Proč některá koťata koušou víc než jiná? Velkou roli hrají sourozenci. Koťata ve vrhu spolu neustále zápasí, kutálejí se, perou se a koušou se. Právě při tom se učí, kde je hranice. „Koťata zjišťují, že koušou nebo škrábou příliš silně, když sourozenci přestanou hrát nebo jim to oplatí," vysvětluje Cornell Feline Health Center, kočičí centrum při Cornellově univerzitě v USA. Kotě, které vyrůstá samo, tuhle lekci nedostane. Proto je takzvaná herní agrese nejčastější u mladých koček, které nevyrůstaly se sourozenci nebo nemají dost příležitostí ke hře.

Důležitá je i doba, kterou kotě stráví s matkou. Genetik Hannes Lohi a jeho kolegové z Helsinské univerzity zkoumali 5 726 koček čtyřiceti plemen. Ty, které byly odstavené dřív než v osmi týdnech, měly vyšší sklon k agresivitě. Kočky, které zůstaly s matkou déle než čtrnáct týdnů, byly naopak méně agresivní vůči cizím lidem. Výzkumníci doporučují nechávat koťata u matky déle. Je to podle nich jednoduchý a levný způsob, jak zlepšit život koček.

Dobrou zprávou je, že ani kotě bez sourozenců není odsouzené k tomu, aby se z něj stal kousavec. Australský tým Gemmy Ma z RSPCA NSW a Univerzity v Sydney v roce 2024 vyhodnotil odpovědi pěstounů, kteří se starali o téměř šest stovek koťat. Koťata krmená z lahve ani ta, která byla v pěstounské péči sama, nebyla bojácnější než ostatní. Výchova tedy hraje velkou roli. Jen musí to, co by kotě naučili sourozenci, převzít člověk.

Klíčové období přitom přichází brzy. Takzvané kritické socializační okno trvá u koťat zhruba od druhého do sedmého týdne věku. Tehdy si kotě vytváří obraz o tom, co je bezpečné, co je kamarád a co kořist. Zajímavé je, že už starší výzkum z roku 1967 ukázal, že koťata, která v tomto období poznala jen jednoho člověka, se pak víc bála cizích lidí, ale také si víc hrála. Pokud kotě v tomto věku zná hlavně jednoho člověka a jedinou hrou je honička za jeho prsty, dobře si to zapamatuje.

Malá rána, velký problém

Proč tolik řešit pár škrábanců? Protože kočičí kousnutí je mnohem nebezpečnější, než vypadá. V roce 2014 to doložili chirurgové z americké Mayo Clinic. Prošli záznamy 193 pacientů, které během tří let ošetřovali kvůli kočičímu kousnutí do ruky. Skoro třetinu, tedy 57 lidí, museli hospitalizovat. V nemocnici strávili průměrně tři dny. Osmatřicet z nich potřebovalo operaci, při které chirurgové vypláchli ránu a odstranili infikovanou tkáň. Osm lidí muselo na operační sál víckrát a někteří dokonce potřebovali rekonstrukci ruky.

„Kočičí kousnutí vypadá úplně nevinně, ale jak víme a jak ukazuje i tato studie, není. Může být velmi vážné," řekl tehdy hlavní autor studie, ruční chirurg Brian Carlsen. Problém podle něj není v tom, že by kočky měly v tlamě víc bakterií než psi nebo lidé. Problém je ve tvaru zubů. Psí zuby jsou tupější a dělají větší, ale mělčí rány. „Kočičí zuby jsou ostré a mohou proniknout velmi hluboko. Zanesou bakterie do kloubu a pochvy šlachy," vysvětlil Carlsen. „Stačí kousnutí velké jako špendlíková hlavička a může to způsobit opravdový problém."

Největší riziko představovala kousnutí přímo do zápěstí nebo kloubů prstů. To jsou přesně ta místa, která kočka dostane při hře s rukou. Mezi pacienty navíc převažovaly ženy středního věku a k lékaři dorazily v průměru až 27 hodin po kousnutí.

Kromě toho existuje ještě nemoc z kočičího škrábnutí, kterou způsobuje bakterie Bartonella henselae. Člověk se nakazí škrábnutím nebo kousnutím, které poruší kůži. Podle amerického Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) ji častěji přenášejí právě koťata do jednoho roku a toulavé kočky. Mladé kočky totiž při hře koušou a škrábou nejvíc.

Jak si s kotětem hrát správně

Neznamená to, že by si člověk s kotětem neměl hrát. Spíš naopak. Kotě potřebuje lovit a když nemá co, najde si to samo. Obvykle to bývá kotník majitele. Jde jen o to, aby mezi zuby a prsty vždycky něco bylo.

• Hračka na prutu je bezpečnější cíl. Udici s peříčky nebo jinou hračku veďte tak, aby kotě honilo předmět, ne vaši ruku či nohu. Zvolte vzdálenost, která vám umožní hračku bezpečně ovládat.
• Nechte kotě hračku někdy chytit. U laserového ukazovátka hru ukončete přesměrováním na předmět, který může skutečně popadnout. Pevný „správný“ počet úspěšných pokusů výzkum nestanovuje.
• Hrajte pravidelně, ideálně ráno a večer. Kočky jsou nejaktivnější za svítání a soumraku. San Francisco SPCA doporučuje interaktivní hru aspoň dvakrát denně. Unavené kotě nemá energii přepadat nohy na chodbě.
• Hru ukončete jako lov. Poslední „úlovek", pak klidně miska s jídlem. Celý přirozený lovecký cyklus totiž končí jídlem, očistou a spánkem.
• Hračky na samostatnou hru. Míčky, dráhy s kuličkou nebo čuchací podložky. V polském průzkumu měly kočky, které měly k dispozici čuchací podložky nebo hračky s kozlíkem či šantou, méně agresivního chování.
• Pravidlo platí pro všechny. Nestačí, když ruku nenabízí jen jeden člen rodiny. Jakmile děti nebo návštěva zvednou prsty a zavrtí jimi, kotě se učí znovu.

Když už se zakousne

I sebelépe vychované kotě se jednou do ruky zakousne. Rozhoduje, co uděláte v tu chvíli.

Přerušte hru a přesměrujte kotě na hračku. Pokud se zakouslo do ruky, neškubejte prudce; bezpečně se uvolněte a hru na chvíli ukončete. Až se kotě zklidní, pokračujte s předmětem, který může honit a chytit.

Kotě netrestejte fyzicky, nekřičte na něj a neodhazujte ho. Cornellovo centrum varuje, že fyzický kontakt během útoku buď v kočce vyvolá strach z lidí, nebo si ho vyloží jako pokračování hry a ještě ji to povzbudí. Ani jedno nechcete.

Vyplatí se také naučit se rozpoznat, že se útok blíží: roztažené zornice, švihající ocas, uši stažené dozadu, přikrčení a upřený pohled na vaši nohu. V tu chvíli hoďte hračku stranou, ještě než kočka skočí. Pokud jí ji podáte až po kousnutí, může se naučit, že kousnutí hračku přivolá.

Dobrou zprávou je, že herní agrese s věkem obvykle slábne a dá se s ní pracovat i u dospělé kočky. Mnohem snazší je ale nenaučit ji to vůbec. Osmitýdenní kotě, které si na gauči hraje s vaší rukou, nezlobí. Učí se, kdo je kořist. A teď je ta nejlepší chvíle mu ukázat, že vaše prsty to nejsou.