Smutek po zvířeti může být stejně silný jako po člověku

Galerie fotek: Smutek po zvířeti může být stejně silný jako po člověku

1 / 3

Stejné příznaky, stejná síla

Psycholog Philip Hyland z irské Maynooth University se dlouhodobě zabývá takzvanou poruchou prodlouženého truchlení. Jde o diagnózu, kterou Světová zdravotnická organizace zařadila do své nejnovější klasifikace nemocí MKN-11. Popisuje stav, kdy smutek ani po půl roce neslábne, člověk se upíná k zesnulému, nedokáže přijmout jeho smrt a žal mu vážně narušuje běžný život. Je tu ovšem jeden háček: podle současných pravidel ji lze diagnostikovat jen po smrti člověka.

Hyland se rozhodl ověřit, jestli to dává smysl. Oslovil reprezentativní vzorek 975 dospělých Britů a ptal se jich, koho za život ztratili, která ztráta pro ně byla nejtěžší a jaké mají příznaky. Výsledky publikoval v lednu 2026 v odborném časopise PLOS One pod výmluvným názvem „Zvířata nemají přístup“.

Ztrátu zvířete zažila přibližně třetina účastníků. Mezi lidmi, kteří ji označili za svou nejbolestivější ztrátu, vyšlo 7,5 procenta podle dotazníku jako pravděpodobné případy prodlouženého truchlení. Nešlo o klinické vyšetření ani o diagnózu, kterou by současná pravidla po úmrtí zvířete umožňovala. Výzkumník pro toto porovnání zahrnul také zvířecí ztrátu.

Dotazníkové příznaky měly u lidské a zvířecí ztráty srovnatelnou strukturu. To neznamená, že všichni truchlí stejně intenzivně. Z lidí, kteří zažili obě ztráty, označilo 21 procent za nejtěžší právě úmrtí zvířete.

Výzkum vycházel z online panelu sestaveného podle populačních kvót. Nelze jej považovat za dokonale reprezentativní náhodný výběr a nerozlišoval například přirozené úmrtí a eutanazii. Přináší důvod brát tyto potíže vážně, nikoli návod k vlastní diagnóze.

Proč to tolik bolí

Na otázku, proč někdo truchlí po psovi víc než po vlastní babičce, dává věda několik odpovědí.

První je čistě praktická. Se zvířetem trávíme víc času než s většinou lidí. Pes vás budí, vítá u dveří, chodí s vámi třikrát denně ven a spí v nohou postele. Když zemře, nezmizí jen bytost, kterou jste milovali, ale i celý rytmus dne. Alison O'Reilly popisuje, jak doma zůstalo hlavně ticho a prázdno a jak se ze zvyku pořád dívala, kde Mitzi leží.

Druhá odpověď se skrývá v kvalitě vztahu. Maďarští vědci z budapešťské Univerzity Loránda Eötvöse pod vedením etoložky Borbály Turcsánové v roce 2025 v časopise Scientific Reports porovnali, jak 717 majitelů psů hodnotí vztah ke svému psovi, partnerovi, dítěti, nejlepšímu příteli a nejbližšímu příbuznému. Pes vyšel jako společník, se kterým je nejméně konfliktů (podobně málo jich lidé hlásili jen s nejlepším přítelem). V kategorii společnosti a potřeby o někoho pečovat porazil partnera, přítele i příbuzné. Spokojenost se vztahem se psem se podle autorů blížila spokojenosti se vztahem k vlastním dětem. Intimitou vedl jen partner. Pes je tedy pro mnoho lidí kombinací dítěte a nejlepšího kamaráda, a to v jednom tělu, které nikdy nesoudí.

Třetí odpověď přichází přímo z mozku. Tým z Massachusetts General Hospital v Bostonu už v roce 2014 nechal matky malých dětí, které měly zároveň psa, prohlížet v magnetické rezonanci fotografie jejich dítěte, jejich psa a cizích dětí a psů. Malá studie zjistila překryv aktivovaných oblastí spojených s emocemi, odměnou a vazbou. Neznamená to totožnost obou vztahů ani vysvětlení průběhu truchlení. Rozdíly tam byly: oblast důležitá pro vytváření pouta mezi rodičem a dítětem reagovala jen na děti. Takzvaný vřetenovitý závit, který zpracovává obličeje, ale paradoxně reagoval silněji na psí tváře. Matky navíc hodnotily fotky dítěte a psa jako podobně příjemné a vzrušující.

Žal, který se nesmí ukázat

Je tu ještě čtvrtý důvod, proč smrt zvířete umí člověka položit, a ten nemá s biologií nic společného. Americký psycholog Kenneth Doka pro něj v roce 1989 vymyslel pojem „nepřiznaný zármutek“. Je to žal, o kterém se nemluví, který okolí nebere vážně a pro který neexistují uznávané rituály.

Po smrti člověka dostanete volno, kondolence, pohřeb a lidi, kteří se ptají, jak se máte. Po smrti psa většinou v pondělí ráno normálně nastoupíte do práce a doufáte, že se nerozbrečíte u kávovaru. Výzkumníci, kteří zpovídali majitele zvířat, svépomocné skupiny i pracovníky zvířecích pohřebních služeb, popsali, že sociální odtažitost okolí je po smrti zvířete stejná, ne-li větší než po smrti člověka. Stud za vlastní smutek pak podle odborné literatury může příznaky deprese ještě prohloubit. Zvlášť těžké to mívají senioři, pro které bývá zvíře posledním každodenním společníkem.

Veterinární vědkyně Melissa Starlingová ze Sydneyské univerzity o tom napsala tři týdny poté, co jí zemřel čtrnáctiletý pes: „Ztráta zvířete může být stejně bolestivá jako ztráta člověka. Společnost má ale sklon tenhle zármutek zpochybňovat.“

Změna přichází pomalu. Irská organizace Dogs Trust zjistila, že 51 procent majitelů vnímalo smrt psa podobně jako ztrátu člověka, a začala prosazovat placené volno pro lidi, kterým zemřel mazlíček.

Eutanazie jako zvláštní druh bolesti

Jedna věc odlišuje smrt zvířete od většiny lidských úmrtí zásadně: o jejím okamžiku často rozhoduje sám majitel. Přesně to Alison O'Reilly popisuje jako nejtěžší část celého příběhu. Ne samotnou ztrátu, ale to, že musela říct „teď“.

Pocit viny po eutanazii je mezi majiteli zvířat velmi rozšířený a právě vliv eutanazie na průběh truchlení uvádí Hyland mezi otázkami, na které by měl odpovědět další výzkum. Psychologové i veterináři se ale shodují na jednom: rozhodnutí ušetřit zvíře utrpení je projevem péče, ne zrady. Pokud se pocity viny vracejí a člověka zahlcují, může pomoci rozhovor s veterinářem o průběhu péče nebo s psychologem.

Co pomáhá

Česká psycholožka Sylvie Stretti, ředitelka poradny Vigvam, to v rozhovoru pro Prima Mazlíček shrnula jednoduše: „Je to smrt blízkého jako jakákoliv jiná.“ A podle toho se k ní podle ní máme chovat.

Pomáhají rituály. Rozloučení, fotky, vzpomínky, sdílení s lidmi, kteří rozumějí. Karel Burger z Prahy našel fenku Lucinku jako nemocné štěně kousek od domova po Vánocích roku 1995. Žila s ním a jeho ženou přes deset let, až ji v roce 2006 museli kvůli rakovině plic nechat uspat. Místo kafilerie zvolili zvířecí hřbitov v pražských Bohnicích. Burger se později stal členem spolku, který hřbitov spravuje. Místo, kam se dá vracet, pro něj mělo smysl.

Pomáhá i běžný denní řád, který dá člověku pevnou půdu, když se mu ta stará pod nohama propadla. A pomáhá, když okolí smutek prostě vezme na vědomí. Starlingová radí kamarádům truchlících: nemusíte jejich bolesti úplně rozumět, abyste ji brali vážně. Stačí lístek, zpráva, vzpomínka na to, jak pes nosil míček nebo jak kočka spala na radiátoru.

Pokud jsou v domácnosti děti, Stretti doporučuje mluvit s nimi o smrti otevřeně a konkrétně: srdce přestalo bít, tělo už nedýchá, nemá hlad, není mu zima. Rozhodně ne „usnul“, protože z toho si dítě může odnést strach ze spánku.

A konečně: odborná pomoc není přehnaná reakce. Pokud člověk potřebuje podporu, může psychologa vyhledat kdykoli. Nemusí čekat několik měsíců, zvlášť když smutek výrazně narušuje běžné fungování. Hylandova studie ukazuje, že takových lidí není málo. A že jejich trápení není o nic menší jen proto, že ten, koho ztratili, měl čtyři nohy.

Význam pouta ke zvířeti přibližuje také článek o tom, jak psi čtou řeč našeho těla. Každý vztah i rozloučení však mají vlastní podobu.