Axolotl celý život zůstává pulcem. Dospět vlastně nemusí

Galerie fotek: Axolotl celý život zůstává pulcem. Dospět vlastně nemusí

1 / 3

Dospělý, a přesto dítě

To, co Duméril pozoroval, má dnes jméno: neotenie, odborněji pedomorfóza. Zvíře pohlavně dospěje a rozmnožuje se, ale tělem zůstává ve stadiu larvy. Axolotl mexický (Ambystoma mexicanum) je její nejslavnější ukázkou. Žije celý život ve vodě, dýchá žábrami, má ploutvičku a hlavu velkou jako mládě, a přitom může klidně mít za sebou desítky snůšek.

Řada příbuzných druhů rodu Ambystoma běžně prochází přeměnou. U některých populací je ale možné i zachování larválních znaků; jednoduché pravidlo pro celý rod neplatí. Jako larvy začínají ve vodě, pak projdou metamorfózou podobně jako pulec, z něhož se stane žába, a jako dospělci žijí na souši. To je původní, prastarý scénář mloků. Axolotl z něj vystoupil.

Zajímavé je, že nemusel. Když vědci zkřížili axolotla s mlokem tygrovaným, přeměnila se úplně všechna kříženecká mláďata. To naznačuje, že některé dominantní varianty genů mloka tygrovaného dokážou přeměnu spustit. Nejde o chybějící schopnost pohlavně dospět.

Pojistka, která nefunguje

Metamorfózu obojživelníků spouští hormon štítné žlázy tyroxin. U pulce žáby nebo larvy mloka tygrovaného jeho hladina v určité chvíli prudce vystřelí nahoru a tělo začne přestavbu. U axolotla se to nestane. Vossův tým popisuje, že hladiny hormonů štítné žlázy zůstávají u axolotla nízké po celou dobu vývoje a v okamžiku, kdy by se jeho příbuzní přeměnili, se vůbec nezvednou.

Přitom tělo axolotla na hormon reagovat umí. Stačí ho dodat zvenčí a metamorfóza proběhne. Problém tedy není v tkáních, ale v řízení. Vědci ho hledají v mozku, v řetězci, kde hypotalamus vydá pokyn hypofýze a ta pak „nakopne“ štítnou žlázu. Někde v této štafetě se signál ztrácí. V roce 2019 popsali Vossovi kolegové oblast na druhém chromozomu axolotla, nazvanou met1, která s tím souvisí. Geny, které v ní sedí, jsou u jiných obratlovců rozházené po různých chromozomech. U axolotla je zřejmě někdy v minulosti spojila fúze chromozomů. Jestli právě to stálo u zrodu jeho neotenie, zatím nikdo s jistotou neví.

Rozluštit to není snadné ani proto, že axolotl má obří genom. Když ho v roce 2018 v časopise Nature poprvé sestavil tým Sergeje Nowoshilowa a Elly Tanakové, napočítal 32 miliard písmen DNA. To je víc než desetkrát tolik co u člověka.

Badatelka z Freiburgu a „elixír života“

Ještě dlouho předtím, než kdokoli tušil něco o hormonech, se axolotly naučila přeměňovat žena, které věda nedovolila studovat. Marie von Chauvinová z Freiburgu pracovala v 70. letech 19. století soukromě, protože univerzity byly ženám zavřené. Spolupracovala se zoology Augustem Weismannem a Carlem Theodorem von Siebold a v letech 1875 a 1876 dokázala přimět mladé axolotly k přeměně. Pomalu jim snižovala hladinu vody a podle ní k přechodu na souš přispíval i nedostatek kyslíku ve vodě. Všimla si také, že ochota přeměnit se se liší zvíře od zvířete. „To, že o ní dnes ještě víme, vděčíme jejím publikacím v odborných časopisech,“ říká historik vědy Christian Reiß z Univerzity v Řezně, který o evropských dějinách axolotla napsal celou knihu.

Skutečný průlom přišel v roce 1919. Mladý oxfordský zoolog Julian Huxley krmil axolotly štítnou žlázou savců a zvířata se proměnila v suchozemské mloky. Jeho krátká zpráva vyšla v roce 1920 v Nature a britský bulvár Daily Mail z ní okamžitě udělal „elixír života“. Pozdější výzkumy ukázaly, že k úplné přeměně stačí jediné jídlo se štítnou žlázou. Axolotl je tedy jako dům, ve kterém je všechno připravené ke stěhování, jen nikdo nezazvoní.

Co axolotl dospělostí ztrácí

Proč by se ale zvíře mělo vzdávat dospělosti? Odpověď částečně leží v tom, co by tím ztratilo.

Axolotl je proslulý tím, že dokáže znovu dorůst celou končetinu, ocas, kus míchy, a dokonce části srdce a mozku. V roce 2014 tým vývojového biologa Jamese Monaghana, dnes na Northeastern University v Bostonu, zkusil, co se se zázračnou regenerací stane po metamorfóze. Půlroční axolotly vyvolali k přeměně přidáním tyroxinu do vody, pak jim amputovali přední končetinu nad loktem a sledovali je víc než rok.

Rozdíl byl drastický. Po 405 dnech měli axolotlové, kteří zůstali larvami, končetinu dorostlou na 113,6 procenta původní délky. Přeměnění sourozenci jen na 61,7 procenta. Regenerace jim trvala zhruba dvakrát déle a hlavně se jim nepovedla: všech patnáct přeměněných zvířat mělo v nové končetině vážnější vady kostry, čtrnácti chyběly některé zápěstní kůstky a devíti celý prst. Z 28 „věčných larev“ měly drobné vady jen dvě. Hojení rány, které larvě trvalo do 24 hodin, zabralo dospělci dva až tři dny.

V tomto pokusu nevysvětlovala rozdíl samotná velikost těla. Výsledek se týká sledovaných zvířat a regenerace končetiny, nikoli všech tkání nebo délky života.

Co výzkum říká o stárnutí

Laboratoř Maximiny Yunové v Drážďanech zkoumá souvislosti mezi regenerací a stárnutím axolotlů. Samotná schopnost obnovit končetinu však neznamená, že zvíře nestárne nebo je nesmrtelné. Změny jednotlivých molekulárních ukazatelů také nejsou totéž co zastavení stárnutí celého organismu.

Domov, ze kterého nebylo třeba odcházet

Proč se axolotl vývojově rozhodl zůstat ve vodě, souvisí nejspíš s místem, odkud pochází. Žil jen v jezerech Xochimilco a Chalco v Mexickém údolí, kde byla voda celoročně chladná a stálá. Dospělost na souši dává smysl tam, kde tůně vysychají a zvíře musí umět odejít. Kdo má k dispozici velké jezero, které nevyschne, souš nepotřebuje. Proměna stojí energii, čas a jak ukázal Monaghan, i schopnost se opravovat.

Ironií je, že právě tohle dokonalé přizpůsobení jednomu místu se axolotlovi stalo osudným. Jezero Chalco bylo vysušeno, z Xochimilca zbyla síť kanálů uprostřed dvacetimilionové metropole. Ekolog Luis Zambrano z Národní autonomní univerzity Mexika (UNAM) a jeho kolegové počítají axolotly v kanálech od 90. let. V roce 1998 jich napočítali zhruba šest tisíc na kilometr čtvereční, v roce 2004 tisíc, v roce 2008 sto a při sčítání v letech 2013 a 2014 už jen 36. Za úbytek může znečištěná voda, zástavba a nepůvodní tilapie a kapři, kteří požírají vajíčka a mláďata.

Nové sčítání začalo na konci roku 2024. Při prvních výpravách vědci podle zprávy ze srpna 2025 nechytili ani jedno zvíře. Ze vzorků vody odebraných na 53 místech ale zachytili axolotlí DNA. Axolotlové tam tedy stále jsou, jen jich je tak málo, že se je nedaří ulovit. Tato zpráva neudává nový odhad hustoty populace. UNAM ještě ve zprávě z prosince 2025 popisovala probíhající práci na censu; historických 36 jedinců na kilometr čtvereční proto nelze vydávat za aktuální počet všech zbývajících axolotlů.

Zatímco v divočině axolotl mizí, v laboratořích a akváriích po celém světě jich žijí statisíce. Podle Reiße přitom prakticky všichni evropští axolotlové až do roku 1914 pocházeli ze 34 zvířat, která připlula do Paříže v roce 1864. Dumérilova kolonie měla už v roce 1866 kolem osmi set kusů a muzeum jich rozeslalo přes tisíc dalším institucím, obchodníkům i soukromým chovatelům.

Proč svého axolotla nenechat dospět

Pro chovatele z toho plyne jednoduché poučení. Na internetu občas kolují návody, jak axolotla „proměnit“ v suchozemského mloka, ať už hormony, nebo postupným snižováním vody, jak to kdysi zkoušela Marie von Chauvinová. Nedělejte to. Metamorfóza je pro axolotla obrovský zásah, při kterém může zahynout, Laboratorní práce po přeměně doložila pomalejší a méně přesnou obnovu končetin. Není to důvod zkoušet postup doma.

Pokud se váš axolotl začne sám od sebe měnit, tedy mu zakrňují žábry, tmavne a hledá cestu z vody, je to důvod k návštěvě veterináře se zkušenostmi s obojživelníky. Chovatelé jako možné příčiny nejčastěji zmiňují příměs genů jiného druhu rodu Ambystoma v rodokmenu, nebo dlouhodobý stres a nevhodné podmínky.

Axolotl tedy pohlavně dospěje, i když si ponechá larvální podobu. Jeho vodní život není nedokončený vývoj čekající na zásah chovatele. Praktické podmínky péče shrnuje průvodce chovem axolotla.