Ropušník rohatý stříká krev z očí

Galerie fotek: Ropušník rohatý stříká krev z očí

1 / 3

Ještěrka, která vypadá jako malý drak

Ropušník rohatý měří od čenichu po kořen ocasu kolem sedmi až deseti centimetrů. Je placatý, široký a celý pokrytý ostny, na zátylku má korunu rohů. Žije v suchých oblastech od Texasu a Oklahomy po sever Mexika a za normálních okolností spoléhá hlavně na to, že ho nikdo nevidí. Zbarvením splývá s hlínou a štěrkem a když jde do tuhého, prostě ztuhne.

Když maskování nestačí, přichází na řadu další triky. Ještěrka se nafoukne, aby byla pro hada příliš velká na spolknutí. Přitiskne se k zemi a natočí rohy proti útočníkovi, což funguje na ptáky. A úplně poslední možností je krev.

Jak se střílí krví

Mechanismus popsal v hrubých rysech už v roce 1907 anatom H. L. Bruner. Kolem žil, které odvádějí krev z hlavy, má ropušník svěrače. Když je stáhne, krev se nemá kudy vrátit do těla a hromadí se v dutinách kolem očí. Tlak roste, víčka viditelně otékají a nakonec povolí tenká stěna dutiny. Krev vystříkne v ostrém proudu. Podle různých pozorování doletí přes metr, některé zdroje uvádějí až kolem dvou metrů. Na zvíře, které se vejde do dlaně, je to úctyhodný výkon.

Sherbrookova a Middendorfova studie, kterou v roce 2001 otiskl časopis Copeia, ukázala, že nejde o výjimečnou událost. Čtyřicet dospělých ropušníků prošlo během sedmi dnů 151 pokusy se psem. Dohromady vystříkli krev 1085krát. Celých 85 procent ještěrek stříkalo aspoň jednou, jeden jedinec vystřelil 54krát jen z jednoho oka a rekordman to za celý týden dotáhl na 86 výstřelů. Kuriozita na okraj: ještěrky stříkaly častěji z levého oka. Autoři to poctivě komentují tak, že za to možná může pravá ruka experimentátora, který ještěrkám po setkání se psem hladil víčka.

Jeden výstřel váží v průměru pouhých 25 miligramů. Jenže se to sčítá. Některé ještěrky přišly během pokusů až o 6,8 procenta své tělesné hmotnosti, tedy o pořádný kus vlastní krve. To je drahá obrana a zvíře ji proto nepoužívá na každého.

Na psy ano, na ptáky ne

Tady začíná ta nejzajímavější část. Ropušník nestříká krev naslepo. Při kontaktu s člověkem to udělá jen výjimečně, u ropušníka rohatého asi v šesti procentech případů. V pokusech se psy byla tato reakce mnohem častější; četnost závisela na podmínkách a druhu ještěrky. Když ho napadne kukačka kohoutí (známý „roadrunner" z kreslených grotesek) nebo dravý hlodavec rodu Onychomys, krev zůstává tam, kde má být.

Má to logiku. Psovité šelmy loví tlamou a čichem, krev jim tedy skončí přesně tam, kde působí. Z těchto pokusů ale nelze vyvodit, že všichni ostatní predátoři jsou vůči účinným látkám odolní.

V roce 2004 Sherbrooke s Middendorfem otestovali čtyři mladé lišky kit (Vulpes macrotis). Lišky, které ropušníka nikdy předtím neviděly, ho zpočátku napadaly stejně ochotně jako obyčejnou ještěrku. Po zásahu krví ovšem vrtěly hlavou. Ty zkušenější už ropušníky převážně ignorovaly a dál si klidně pochutnávaly na myších. Pak přišel klíčový trik: výzkumníci potřeli myši krví ropušníka. Lišky s nimi najednou zacházely stejně opatrně jako s ropušníkem a trvalo jim mnohem déle, než se do nich pustily. S myší potřenou myší krví žádný problém neměly.

Z toho vyplynulo něco zásadního. Odpudivá látka nevzniká v žlázách kolem oka, ale koluje v krvi celého těla. Ještěrka si tedy nic nemíchá na poslední chvíli, účinné látky jsou přítomné i v systémové krvi.

O rok později přidal Sherbrooke s kolegou Masonem pokusy s kojoty. Kojoti po zásahu krví buď leknutím ucukli, nebo se od ještěrky odvrátili, případně obojí. Autoři došli k závěru, že krev dráždí receptory v tlamě a že to ještěrce může zachránit život. Podobnou reakci později Sherbrooke popsal i u rysa červeného, tedy u šelmy kočkovité.

Tajemství je v mravencích

Když vystřelí i na auto

Obrana, kterou evoluce ladila proti kojotům, má v moderním světě i nečekané vedlejší účinky. Dne 24. června 2020 v 10.15 projížděli výzkumníci z Texaské A&M univerzity v Kingsville terénním autem přes ranč San Antonio Viejo v jižním Texasu. Přímo pod vůz jim vběhla samice ropušníka. Auto ji minulo, kola projela necelých osmnáct centimetrů od ní. Když Javier Huerta a Delanie Slifka vystoupili, ještěrka stála nehybně ve zvednutém postoji a z pravého oka jí tekla krev. Na podvozku auta našli čerstvou čtyřcentimetrovou čáru krve.

Ještěrka vystřelila na auto. Šlo o první popsaný případ, kdy obranu spustilo projíždějící vozidlo. Krev se vzápětí smíchala s prachem z cesty a slepila ještěrce oči. Bloudila pak zmateně sem a tam, až jí výzkumníci oči vypláchli vodou a pustili ji do stínu trsu trávy. Autoři ve zprávě pro časopis Herpetology Notes upozorňují, že podobných setkání bude s rostoucí sítí silnic přibývat a že ropušníci, kteří se při nebezpečí spoléhají na nehybnost, končí pod koly často.

Mizející symbol Texasu

Ropušník rohatý je od roku 1993 oficiálním státním plazem Texasu a jeho jméno nese i sportovní tým Texaské křesťanské univerzity (TCU) ve Fort Worth. Přesto z velké části státu zmizel. Ustupuje zástavbě, změnám krajiny a invazním mravencům ohnivým, kteří vytlačují jeho hlavní potravu, mravence sběrače. Ohniví mravenci navíc požírají vajíčka ropušníků a napadají mláďata.

„Z měst, kde lidé vyčistili křoviny, prostě zmizeli," řekl magazínu Popular Science biolog Dean Williams z TCU. „Zdá se, že jsou na takové změny prostředí velmi citliví."

Williams spolupracuje se zoo ve Fort Worth, která podle vlastní zprávy rozvíjí projekt ropušníků od roku 2011 a spolupracuje na jejich vypouštění do přírody. Program vede Diane Barber, kurátorka studenokrevných živočichů zoo. Mláďata se vypouštějí hlavně do chráněné oblasti Mason Mountain ve středním Texasu, kde se zároveň potlačují ohniví mravenci, aby se mohla vrátit kolonie mravenců sběračů. V roce 2024 partneři společně vypustili 617 mláďat, z nichž 301 odchovala Fort Worth Zoo. Jde o tehdejší výsledek programu, nikoli aktuální počet divokých ropušníků. Doktorandka Kira Gangbin, která u Williamse ropušníky sleduje pomocí vysílaček, vyvíjí cílený jed na ohnivé mravence, aby nepoškodil ty původní.

Ztráty jsou velké, mláďata padají za oběť hadům, kukačkám kohoutím i skunkům. Na hlídaných lokalitách už ale vědci našli přes dvacet pět mláďat, která se narodila přímo v přírodě. Vypuštění ropušníci se tedy začínají sami množit.

A to je pro příběh o krvi z očí vlastně důležitá pointa. Ropušníkova nejslavnější obrana funguje jen tehdy, když má co jíst. Změna potravy může snížit odpudivý účinek krve, jak ukázaly pokusy; o přežití v přírodě ale rozhoduje více okolností. Zachránit ropušníka tak znamená zachránit i malé jedovaté mravence, ze kterých si vyrábí svou zbraň.

Další příklady rozdílů mezi ještěrkami najdete v přehledu terarijních druhů. Ropušníkova specializovaná potrava z něj ale nedělá snadného domácího chovance.