Proč se kapybary nebojí skoro žádné zvíře

Galerie fotek: Proč se kapybary nebojí skoro žádné zvíře

1 / 3

Šedesát kilo, které nikomu nic neudělá

Začněme tím nejzjevnějším. Dospělá kapybara váží kolem 50 kilogramů, výjimečně i přes 60, a je tedy velká jako statný pes. U zvířete té velikosti by člověk čekal, že ostatní budou ostražití. Jenže kapybara je čistý býložravec. Spásá trávu a vodní rostliny, neloví, nehrabe v hnízdech, nekrade vejce. Pro ptáka, želvu nebo opici neznamená žádné nebezpečí.

Navíc se pohybuje pomalu a předvídatelně. Většinu dne tráví ležením, okusováním trávy a máčením ve vodě. Zvířata v přírodě se neřídí tím, jak je kdo velký, ale tím, jestli se chová jako lovec. Kapybara nemá upřený pohled, nepřikrčí se, nevyráží znenadání. Pro ostatní zvířata je to v podstatě živý kus krajiny, který se občas posune o pár metrů dál.

Tohle samo o sobě ale nestačí. Býložravců je v Jižní Americe víc a ptáci po nich nelezou. Kapybara nabízí něco navíc.

Jídelní lístek na čtyřech nohách

Kapybary žijí u vody a s tím přichází obtížný hmyz. Jsou známé jako hostitelé klíšťat rodu Amblyomma. Na kampusu v brazilské Piracicabě vědci v jedné studii sesbírali z kapybar 7 343 dospělých klíšťat. Pro ptáky, kteří se živí členovci, je takové zvíře prostřený stůl.

Biologové Ana Tomazzoni, Ezequiel Pedó a Sandra Hartz popsali v roce 2005 v rezervaci Lami u Porto Alegre pět druhů ptáků, kteří kapybary využívají. Patří mezi ně dva menší jihoameričtí dravci z příbuzenstva sokolů (Caracara plancus a Milvago chimachima), pěvec známý stavbou hliněných hnízd (Furnarius rufus), černě lesklý pěvec (Molothrus bonariensis) a právě ptáček z Campinasu (Machetornis rixosa). Každý na to jde jinak. Někteří používají kapybaru jako pozorovatelnu a z jejího hřbetu se vrhají na hmyz. Jiní ji berou jako honce: jak zvíře prochází trávou, vyplaší kobylky a mouchy, které pak ptáci chytají. A třetí skupina jí rovnou vybírá klíšťata ze srsti.

To je také důvod, proč pták v Campinasu vydržel na kapybaře tak dlouho. Autoři studie z roku 2013 usuzují, že se mu tam prostě lépe lovilo. Spásající kapybara před ním neustále plaší hmyz a on nemusí přelétat z místa na místo.

Kapybara, která si lehne a nastaví břicho

Nejzajímavější na celém vztahu je, že kapybara není pasivní. Už brazilští biologové z rezervace Lami si všimli, že si kapybary občas lehnou a nastaví menšímu z obou dravců (Milvago chimachima) břicho a boky, aby se ke klíšťatům dostal. Ivan a Cristina Sazimovi z univerzity v Campinasu, kteří sepsali přehled brazilských „čisticích“ ptáků, zase zaznamenali kapybary, jak doslova pózují velkému černému pěvci (Molothrus oryzivorus), který jim prohledává srst.

V říjnu 2024 pak vyšla v prestižním časopise Frontiers in Ecology and the Environment krátká práce s výmluvným názvem Clean thy neighbor, tedy Čisti bližního svého. Ornitologové Guilherme Sementili Cardoso a Reginaldo José Donatelli z univerzity UNESP v ní popisují scény z brazilského Pantanalu: stejný drobný pěvec (Machetornis rixosa) přistane na kapybaře, sbírá klíšťata a vši a kapybara mu vychází vstříc. Lehne si na zem a odhalí hlavu, záda i břicho, tedy místa, kam by se pták jinak těžko dostal.

Tím se z obyčejného soužití stává vzájemný obchod. Pták dostane jídlo, kapybara se zbaví parazitů. V přírodě je to podobný model, jaký známe z Afriky u ptáků rodu Buphagus, kteří čistí buvoly a nosorožce. Rozdíl je v tom, že kapybara tu roli hraje s neobvyklou trpělivostí. Proto se s ní ptáci tak rádi kamarádí a proto vznikají ty slavné fotky, na kterých má kapybara na hlavě celou ptačí výpravu.

Hlídač, který štěkne včas

Kapybary jsou navíc mimořádně společenská zvířata. Žijí ve skupinách, které mají ve venezuelských llanos v průměru kolem deseti dospělých. Venezuelský biolog Emilio Herrera a britský zoolog David Macdonald z Oxfordu zjistili, že ve skupině funguje propracovaný hlídací systém. Když kapybara zahlédne nebezpečí, vydá krátký štěkavý poplach a ostatní buď ztuhnou v pozoru, nebo skočí do nejbližší vody. Většinu poplachů přitom vydávají podřízení samci, kteří se drží na okraji skupiny.

Navazující studie Carlose Yabera a Emilia Herrery z roku 1994 ukázala, že s velikostí skupiny klesá četnost poplachů jednotlivce. Tento pokles se zpomaloval u skupin o devíti až deseti dospělých, zatímco celkový počet poplachů celé skupiny dál rostl.

Pro ostatní zvířata to znamená, že pobyt v blízkosti kapybar je relativně bezpečný. Stádo, ve kterém několik párů očí neustále sleduje okolí a které při nebezpečí hlasitě zaštěká, je pro malého ptáka nebo hlodavce slušná pojistka. Že by se tímhle záměrně řídily jiné druhy, zatím žádná terénní studie přesvědčivě nedoložila. Logicky to ale dává smysl a na podobném principu fungují smíšená hejna ptáků i stáda antilop a zeber v Africe.

Proč vedle ní klidně leží kajman

Teď ta méně roztomilá část. Na nejvirálnějších fotkách nejsou ptáci, ale kajmani, kteří se vyhřívají pár metrů od kapybar, a kapybary dělají, jako by nic. Tady už o přátelství opravdu nejde.

Kapybara je kořist. Americký zoolog George Schaller, jeden z nejslavnějších terénních biologů 20. století, prozkoumal se svým kolegou v Pantanalu v roce 1978 jedenáct čerstvě ulovených kapybar a označil je za jednu z nejdůležitějších kořistí tamních jaguárů. Kapybary loví také pumy, anakondy a kajmani, kteří si troufnou hlavně na mláďata. Údaje o věku, kterého se kapybary ve volné přírodě obvykle dožívají, se mezi populacemi liší; uvedená pozorování predace sama délku jejich života neurčují.

Klid u vody tedy není důkaz důvěry. Samotná blízkost kajmana neukazuje, zda zrovna loví, a z pozorování nelze určit, že je sytý nebo že kapybara vyhodnotila konkrétní situaci jako bezpečnou. Obě strany mohou zůstat blízko, dokud se podmínky nezmění. V suchém období, kdy se vodní plochy zmenšují a zvířata se mačkají u posledních tůní, se riziko prudce zvyšuje.

Jak přesně kapybary s nebezpečím hospodaří, ukázala argentinská bioložka Ana Belén Ávila a její tým. Porovnali kapybary v brazilském Pantanalu, kde žijí jaguáři a pumy, s kapybarami v argentinských mokřadech Iberá, kde velké šelmy desítky let chyběly, než tam ochránci přírody v roce 2021 jaguáry vrátili. Výsledek, který vyšel v roce 2022 v časopise Animal Behaviour, byl na první pohled paradoxní. Kapybary z Pantanalu, obklopené šelmami, nebyly ostražitější. Naopak trávily větší podíl času pastvou. Jen žily v menších skupinách a pásly se blíž k vodě, kam mohou při útoku okamžitě skočit.

Kapybary z Iberá zase zbystřily i při kontrolním zvuku, který s žádným predátorem neměl nic společného. Nerozeznaly totiž, čeho se bát a čeho ne. Kapybary z Pantanalu to rozlišit uměly. Jejich vyrovnanost tedy není naivita. Je to zkušenost: místo neustálého napětí si hlídají vzdálenost od vody a reagují teprve tehdy, když je to opravdu potřeba. Navazující práce z roku 2025 v časopise Behavioral Ecology and Sociobiology tenhle obraz potvrdila. Kapybary se predátorům přizpůsobují hlavně tím, kde a kdy se pasou, ne tím, že by byly pořád ve střehu.

Klid, který se dá zneužít

Ta vyrovnanost má i stinnou stránku. Kapybara, která nepanikaří, se snadno nechá přesvědčit, že jí nic nehrozí, a pak se nastěhuje tam, kde to lidé nečekají. V roce 2021 obsadily stovky kapybar luxusní uzavřenou čtvrť Nordelta u Buenos Aires, postavenou na místě bývalých mokřadů. Během covidových uzávěr tam našly posekanou trávu, sladkou vodu a žádné predátory. Obyvatelé si stěžovali na rozryté trávníky, pokousané psy a dopravní nehody. Argentinské úřady nakonec zkoušely kapybarám dělat vasektomie.

V Brazílii je problém vážnější. Kapybary žijící v městských parcích a na kampusech pomáhají šířit klíšťata Amblyomma sculptum, která přenášejí brazilskou skvrnitou horečku, nebezpečnou bakteriální nemoc. V jednom uzavřeném rezidenčním areálu ve státě São Paulo se klíšťat podařilo výrazně ubrat teprve poté, co odtamtud kapybary odstranili a zároveň zasáhli proti klíšťatům v okolí. Právě ty parazity, které tak rádi sbírají ptáci, si tedy kapybary v hojném počtu nosí i do lidské blízkosti.

Japonský příběh o horké lázni

Nejznámější ukázku kapybaří povahy ale nabízí Japonsko. V zimě roku 1982 uklízel ošetřovatel v zoo Izu Šaboten na poloostrově Izu výběh horkou vodou a všiml si, že se kapybary hromadí v kaluži, která po úklidu zůstala. Zoo jim tedy začala napouštět horkou lázeň. Z náhody se stala tradice, kterou později převzala řada dalších japonských zahrad, a kapybary s mandarinkami na hlavě jsou dnes jedním ze symbolů japonské zimy.

Ten obrázek kapybary v lázni, kolem které poletují ptáci a na kterou se nikdo nemračí, vystihuje celou podstatu. Kapybara nikoho neohrožuje, ostatním zvířatům přináší jídlo, úklid a hlídání a sama šetří energii tím, že nepanikaří zbytečně. Že se jí skoro nikdo nebojí, není kouzlo ani zvířecí láska. Je to výsledek milionů let, během kterých se klidný a užitečný soused vyplácel všem kolem. Kromě jaguára, ten to vidí trochu jinak.