Jak naučit psa plazit se

Galerie fotek: Jak naučit psa plazit se

1 / 3

Než začnete: tři podmínky

Pes musí spolehlivě umět lehni. Na tom se shodují prakticky všechny trenérské návody od Americké kynologické asociace (AKC) až po výcvikové blogy. Plazení je vlastně „lehni v pohybu“. Pokud pes do polohy vleže chodí neochotně nebo z ní po dvou vteřinách vyskakuje, nemáte na čem stavět.

Měkký povrch. Při plazení nese velkou část váhy předek, a lokty se o podlahu doslova třou. Koberec, deka nebo podložka na jógu jsou mnohem lepší než dlažba. Venku zvolte trávu.

Zdravé klouby. Plazení zapojuje přední končetiny, břišní svaly i zadní nohy, a proto ho fyzioterapeuti a trenéři kondice zařazují mezi posilovací cviky. Totéž ale znamená, že psovi s bolavými lokty, kyčlemi nebo zády může být nepříjemné. Pokud pes cvik opakovaně odmítá, i když jinak trénuje rád, nemusí jít o tvrdohlavost. Návod obchodního řetězce Petco výslovně doporučuje v takovém případě zajít k veterináři.

Krok za krokem

1. Polohu lehni a pamlsek u nosu. Položte psa a klekněte si k němu. Pamlsek držte přímo u jeho čenichu, těsně nad zemí. Ruka musí být opravdu nízko. Čím výš ji zvednete, tím spíš pes vstane.

2. Odměňte i jediný centimetr. Pomalu posuňte ruku vpřed po zemi. Ve chvíli, kdy pes natáhne krk a posune se byť o kousek, aniž by zvedl zadek, řekněte „ano“ (nebo cvakněte klikrem) a dejte mu pamlsek. Na začátku nechtějte víc. Trenéři tu radí doslova „po centimetrech“: vzdálenost, kterou pes urazí za jednu odměnu, prodlužujte až ve chvíli, kdy předchozí krok zvládá bez chyby.

3. Když vyletí zadek, nic se neděje. Pes vstal? Žádné „ne“, žádné tlačení na záda. Prostě ho znovu položte a zkuste to s kratším posunem ruky. Chyba obvykle znamená, že jste chtěli moc najednou nebo že ruka jela moc rychle či moc vysoko.

4. Pomůcka je jen možnost. Některému psovi pomůže navedení pod volně pokrčenou nohou. Musí mít dost prostoru, možnost kdykoli odejít a nesmí se dotýkat stropu hřbetem. Nepřidržujte ho a nezasouvejte pod nízký nábytek. Pokud se zdráhá, pomůcku vynechte a vraťte se k malému posunu na volné podložce.

5. Přidejte povel. Teprve když se pes spolehlivě plazí za pamlskem aspoň půl metru, začněte těsně před pohybem ruky říkat povel. Může to být „plaz“, „plíž“ nebo cokoli jiného, hlavně vždycky stejně.

6. Zbavte se návnady. Pak veďte psa prázdnou rukou ve stejném gestu a odměnu dejte z druhé ruky nebo z kapsy. Postupně gesto zmenšujte, až bude stačit samotný povel. Tady se většina lidí zasekne, protože pes bez pamlsku před nosem „neví“. Nepomáhá zrychlit, pomáhá vrátit se o krok zpět.

7. Prodlužujte vzdálenost. Nakonec můžete zkusit plazení k vám: psa odložte, poodejděte a zavolejte ho povelem k sobě. Jde o obtížnější variantu, kterou pro běžnou hru nemusíte vůbec potřebovat.

Krátké lekce a odpočinek

Většina návodů radí trénovat krátce, kolem pěti minut, a skončit dřív, než pes začne zívat, odbíhat nebo ztrácet zájem. Za tou radou je víc vědy, než by se zdálo.

V roce 2008 výzkumníci Iben Meyer a Jan Ladewig z Kodaňské univerzity učili osmnáct bíglů nový úkon pomocí klikru. Polovina psů trénovala jednou týdně, druhá polovina pětkrát týdně. Psi s jedním tréninkem týdně potřebovali k dosažení cíle výrazně méně tréninkových lekcí a měli i vyšší úspěšnost v jednotlivých krocích. Pětkrát týdně trénovaní psi sice skončili dřív v kalendáři, ale každá lekce u nich „přinesla“ méně.

O tři roky později tým Helle Demantové na téže univerzitě studii zopakoval ve větším. Čtyřicet čtyři bíglů se učilo skočit do koše, sednout a zůstat na místě. Nejlépe dopadli psi, kteří měli krátké lekce jednou až dvakrát týdně. Nejhůř psi s dlouhými lekcemi každý den. Zajímavé je, že po čtyřech týdnech si všichni psi pamatovali zhruba tolik, kolik se naučili. Rozložení tréninku tedy pomohlo učení, ne paměti.

Proč by měla pauza pomáhat? Jedno vysvětlení nabídl tým Anny Kisové z Maďarské akademie věd. V roce 2017 učili psy, kteří znali povely sedni a lehni maďarsky, stejné povely v angličtině. Psi, kteří si po lekci zdřímli, si nové povely pamatovali lépe. Psi, kteří místo toho pokračovali v dalším učení, se o týden později nezlepšili. Mozek si zjevně potřebuje nové věci uložit, a to se děje v klidu.

Celý obraz ale není černobílý. Studie z Auburnské univerzity publikovaná v lednu 2025 zkoumala, jak se labradoři učí rozpoznávat pachy. Tady se psi s nahuštěným rozvrhem (deset lekcí za pět dní) učili rychleji než psi s jednou lekcí denně a krátká přestávka uprostřed lekce jim pomohla si naučené udržet. Výzkumníci zároveň zjistili, že nejvíc postupovali psi s vysokou motivací k odměně.

Pro plazení z toho plyne praktická rada: krátké lekce, pár opakování, konec na úspěchu a pak psa nechat odpočívat. Pokud cvičíte častěji, třeba denně, držte lekce opravdu krátké. Studie zkoumaly jiné úkoly než plazení, takže neurčují jediný nejlepší rozvrh pro tento trik.

Čím odměňovat

Když pes v pohybu musí přemáhat vlastní instinkt, odměna musí stát za to. Americký psycholog Clive Wynne a jeho kolegyně Erica Feuerbacherová v roce 2014 ukázali, že většina psů dává přednost jídlu před hlazením, a v navazující studii, že hlazení mají radši než slovní chválu. Na plazení se proto vyplatí malé, měkké a voňavé pamlsky, které pes spolkne bez dlouhého žvýkání, třeba kousky sýra nebo vařeného masa.

Tlak na záda nebo přidržování psa u země nedávejte. Vědci z Univerzity v Portu pod vedením Any Cataríny Vieiry de Castro sledovali 92 psů ze sedmi portugalských výcvikových škol. Psi cvičení převážně tresty a tlakem vykazovali během výcviku víc známek stresu, měli vyšší hladinu stresového hormonu kortizolu a v testu mimo cvičiště reagovali na nejednoznačné situace pesimističtěji. U triku, jehož celou podstatou je, aby pes zůstal uvolněně dole, by tlak navíc fungoval proti vám.

A co když si lehnete vy?

Maďarská etoložka Claudia Fugazzová vyvinula metodu „Do as I do“, tedy „dělej, co dělám já“. Psa nejprve naučí, že povel „udělej to“ znamená zopakovat, co předvedl člověk. V jejích studiích s Ádámem Miklósim se psi touto cestou učili některé nové úkony rychleji než klasickým tvarováním s klikrem. Nejlépe fungovala u činností s předměty, autoři ale připouštějí, že by mohla fungovat i u pohybů těla. Plazit se před psem po obýváku tedy není jen legrace pro rodinu. Samotné předvedení člověkem však bez naučeného principu nemusí psovi pomoci; tato práce přímo účinnost při plazení neověřovala.

Starý pes, nový trik

Rčení o starém psovi a nových kouscích věda nepotvrzuje, jen ho upřesňuje. Tým Lisy Wallisové z vídeňské Clever Dog Lab otestoval 95 border kolií ve věku od pěti měsíců do třinácti let. Starší psi potřebovali víc pokusů, než úkol zvládli, ale dlouhodobá paměť se s věkem nezhoršovala. Výsledek se týkal učení na dotykové obrazovce, nikoli fyzické vhodnosti plazení. U seniora rozhoduje především zdravotní stav. U štěňat má smysl začít, až spolehlivě umí lehni, a u velkých plemen s rostoucími klouby to s počtem opakování nepřehánět.

Proč se vůbec obtěžovat

Plazení může být společná hra a příležitost procvičit odměňování malých pokroků. Není nutné pro poslušnost ani univerzálním rehabilitačním cvikem. U psa s pohybovými obtížemi volte cvičení po dohodě s veterinářem nebo veterinárním fyzioterapeutem.

Jestli pes zvládne jen několik pohodlných centimetrů, stačí to. Podobně jako při učení s klikrem je důležitější srozumitelná odměna než rychlost postupu.