Smích papouška kea je nakažlivý. Ostatní kea si začnou hrát

Galerie fotek: Smích papouška kea je nakažlivý. Ostatní kea si začnou hrát

1 / 3

Klaun z hor, kterého nejde přehlédnout

Kdo kdy jel autem přes novozélandské horské průsmyky, kea nejspíš potkal. Novozélanďané mu říkají klaun hor a nemyslí to jen v dobrém. Kea okusují gumu z těsnění zaparkovaných aut, kradou turistům svačiny z batohů, shazují kamínky na plechové střechy horských chat a rozebírají všechno, co jde rozebrat. „Kea jsou přesně ta správná směs destruktivnosti a nebojácnosti, aby lidi opravdu otravovali,“ shrnul to Schwing pro Australian Geographic. A hned dodal druhou půlku pravdy: patří k nejchytřejším zvířatům na planetě.

Hlavně si ale kea hrají. Hodně a pořád. Strkají se, kopou do sebe, válí se na zádech, „přetlačují se“ zobáky, pronásledují se ve vzduchu, kreslí spirály a přemety. Hrají si s klacky a kameny a, což je mezi ptáky vzácnost, hrají si spolu s předměty. Američtí etologové Judy Diamond a Alan Bond, kteří kea zkoumali desítky let, si všimli, že u příbuzného papouška kaka si hrají jen mláďata a dospívající ptáci. U kea si hrají i dospělí. „O tom, proč si zvířata vůbec hrají, víme jen málo,“ připouští novozélandská bioložka Ximena Nelsonová z Canterburské univerzity, Schwingova školitelka. Kea jsou podle ní neobvykle hraví bez ohledu na pohlaví a věk.

Při hře kea vydávají specifický zvuk, rychlé melodické trylkování. Schwing nejprve zmapoval celý zvukový repertoár druhu a zjistil, že právě tohle volání se pojí s hrou. Zbývala otázka, co s ostatními ptáky udělá, když ho uslyší.

Pět minut z reproduktoru

Pokus byl na pohled jednoduchý. Schwing si v horách vyhlédl skupiny divokých kea, které si zrovna nehrály, a pustil jim z reproduktoru pětiminutovou nahrávku. Někdy to bylo herní volání, jindy jiné zvuky kea, třeba skřek nebo hvízdání, a jako další kontrola zpěv lejskovce jihoostrovního, malého místního pěvce. Vědci zaznamenávali, co ptáci dělali před přehráváním, během něj a po něm.

Na kontrolní zvuky kea nijak zvlášť nereagovali. Po herním volání si ale hráli víc a déle. Zajímavější než samotné číslo však bylo, jak si hráli.

Mnoho ptáků, kteří volání uslyšeli, se nepřidávalo ke hře, jež už probíhala; začali si hrát s jiným nečinným ptákem, sami s předmětem nebo vzdušnou akrobacií. Po zdroji zvuku se neohlíželi častěji než při kontrolním tónu.

To podporuje výklad, že volání v tomto pokusu nesloužilo jen jako pozvánka ke konkrétní probíhající hře. Autoři usuzovali, že mohlo u posluchačů vyvolat hravost, tedy fungovat jako pozitivní emoční nákaza. Experiment ale měřil chování, nikoli subjektivní prožitek ptáků.

Vědci tomu říkají pozitivní emoční nákaza. U kea se ukázala u mláďat i dospělých.

Je to vůbec smích?

Titulky novin po celém světě v roce 2017 psaly o „nakažlivém smíchu papoušků“. Samotní autoři byli opatrnější. „Může to být trochu antropomorfní, ale herní volání kea lze přirovnat k nakažlivému smíchu,“ napsali. Když se ozvala kritika, Schwing to ještě upřesnil: „Neřekli jsme, že herní volání kea je smích nebo že se smíchu podobá víc, než už bylo navrženo u primátů a hlodavců.“

Kritika přišla od Mariny Davila-Rossové z Univerzity v Portsmouthu, která se smíchem lidoopů zabývá. Podle ní studie nedokazuje, že by se šířil smích, protože ptáci po vyslechnutí nahrávky sami nezačali „smát“, tedy trylkovat. Šířila se hra, ne zvuk. Zároveň ale výzkum označila za důležitý a jeho závěry za obzvlášť přesvědčivé právě proto, že ptáci si před pokusem nehráli.

Spor je víc než slovíčkaření. Lidský smích je nakažlivý dvakrát: přenáší náladu a zároveň nás nutí smát se taky. U kea zatím víme jistě jen o té první části.

Potkani, kteří se smějí na ultrazvuku

Kea nejsou v hledání zvířecího smíchu první. Americký neurovědec Jaak Panksepp na přelomu tisíciletí lechtal laboratorní potkany a zjistil, že při tom vydávají cvrlikání na frekvenci kolem 50 kilohertzů, kterou lidské ucho neslyší. Nejvíc cvrlikali ti potkani, kteří byli i jinak nejhravější. Když ucítili pach kočky nebo měli hlad, cvrlikání ustalo. Panksepp sám zdůrazňoval, že to neznamená, že by potkani měli smysl pro humor. Šlo mu o spolehlivý ukazatel dobré nálady.

V roce 2021 pak Sasha Winklerová a Greg Bryant z Kalifornské univerzity v Los Angeles prošli dostupnou literaturu o hře zvířat a našli zvukové „herní signály“ nejméně u 65 druhů. Jsou mezi nimi primáti, psi, krávy, lišky, tuleni i promyky a také tři druhy ptáků. Většina zvířat se podle nich „směje“ potichu, nejspíš aby nepřilákala predátory, a skutečný počet druhů tak bude vyšší. „Lidský smích nevznikl z ničeho,“ říká Winklerová. Má za sebou dlouhou evoluční historii zvuků vydávaných při hře.

A proč je nakažlivý u lidí? Tým Sophie Scottové z University College London v roce 2006 pouštěl dobrovolníkům v magnetické rezonanci různé zvuky: smích, jásot, ale i křik a dávení. Všechny zvuky aktivovaly premotorickou kůru, oblast mozku, která připravuje obličejové svaly k pohybu. U příjemných zvuků byla odezva výrazně silnější. Mozek se na smích ostatních prostě automaticky chystá odpovědět úsměvem. Scottová to popsala jako mechanismus, který pomáhá stmelovat skupinu.

Že se něco podobného objevilo i u papouška, jehož poslední společný předek s námi žil před víc než 300 miliony let, naznačuje, že nakažlivá radost je pro společenská zvířata užitečný nástroj. „Pokud se zvířata umějí smát, nejsme od nich tak odlišní,“ řekl k tomu Schwing.

Hra jako mazivo pro hejno

K čemu je to ale dobré papouškům? Schwing má hypotézu: „Domníváme se, že volání funguje jako společenský katalyzátor, díky kterému je soužití ve skupině klidnější.“ Kea žijí v hejnech s jasnou hierarchií a dokážou se pořádně pohádat. Hra může napětí rozpouštět dřív, než přeroste v rvačku.

Jak vážně kea o postavení soupeří, ukázal letos v dubnu jiný výzkum v Current Biology. Jeho hrdinou je samec Bruce z přírodní rezervace Willowbank v Christchurchi. Ochránci přírody ho našli v roce 2013 jako mládě, kterému chyběla horní polovina zobáku. Proč, nikdo neví. Bruce už předtím proslul tím, že si sám vymyslel, jak si čistit peří pomocí oblázku drženého v jazyku. Tým Alexe Grabhama teď zaznamenal 227 konfliktů mezi tamními kea a zjistil, že Bruce vyhrál všech 36 střetů s jinými samci. Místo kousání do krku, jak to dělají ostatní, útočí výpadem svého odhaleného spodního zobáku, jako rytíř kopím. V 73 procentech případů soupeře odehnal okamžitě. Je alfa samcem skupiny, ostatní samci ho dokonce čistí a nikdo ho neruší u krmítka. Měl také nejnižší hladinu stresového hormonu.

Bruceův příběh dokládá, jak složitý společenský život kea vedou. A právě v takových skupinách dává smysl mít i opačný signál, takový, který náladu uklidní a všechny naladí na hru.

V prosinci 2025 vědci v časopise Royal Society Open Science popsali pokus, při němž kea a kakaduům měnili očekávanou odměnu. Kea častěji prozkoumávali podnět, který porušil jejich očekávání; u měření teploty kolem oka však autoři nedospěli k průkaznému závěru. Výsledek ukazuje reakci v této úloze, ne přímý přístup k tomu, zda ptáci cítili lidsky pojmenované zklamání.

Smích, který může utichnout

Kea by přitom dnes možná vůbec nebyli. Mezi lety 1870 a 1970 platila novozélandská vláda odměnu za každý ulovený zobák, protože farmáři kea obviňovali z napadání ovcí. Zabito bylo kolem 150 tisíc ptáků. Plně chráněný je druh až od roku 1986. Novozélandské ministerstvo ochrany přírody uvádí odhad 1 000–5 000 jedinců a status „Threatened–Nationally Endangered“; početnost je obtížné přesně zjistit. Kea ohrožují zavlečení predátoři, lidské zásahy i olovo z některých budov. Ve vzorku 52 kea z Arthur's Pass měla víc než polovina zvýšenou hladinu olova v krvi.

Ironií je, že totéž, co je zabíjí, je i to, co na nich vědce fascinuje: neutuchající zvědavost a chuť si se vším hrát. Pták, který rozebere stěrač, aby zjistil, jak funguje, se stejnou vervou ochutná olověný plech.

Schwingův tým po prvním pokusu ohlásil, že chce zkoumat, jaký vliv má hra na celou skupinu kea. Velké navazující výsledky zatím nepřišly a pět minut trylkování z reproduktoru v horách Jižního ostrova tak zůstává jedním z nejkrásnějších pokusů moderní etologie. Ukázal, že zvuk radosti dokáže přeskočit z jednoho tvora na druhého i u zvířete, jehož mozek se vyvíjel úplně jinou cestou než ten náš. Pokud jste se někdy rozesmáli jen proto, že se smál někdo jiný, víte přesně, co ti papoušci na horské skále cítili.